Pondělí 5. listopadu 1883

Listí opadalo a nevím, jak domalovat svůj obraz. Nemám štěstí. Štěstí! Jaká to ohromná věc! Nevysvětlitelná a děsivá moc.
Odkdy se oblékám v Paříži, bojuji proti hloupým a nevkusným módám — před pěti šesti lety jsem žádala drapérie, živůtky nabírané, rozhalené, mytologické nebo ve stylu Ludvíka XV.; sukně v antickém stylu, židovské róby. Zdála jsem se velmi výstřední. Ale tím, že jsem celé hodiny pracovala u Laferrièra, Wortha nebo Douceta, se ta móda ujala a už dva roky je vidět jen drapérie, žaboty, fichu, nedbalé pásy atd. Střihy, které jsou u Douceta nejoblíbenější, jsou mým vynálezem. A nic z toho nenese mé jméno.
Je to nový druh, svérázný, velmi charakteristický, a měl by nést mé jméno… Ale tak to je… Ostatně…
Dále tu je princezna, Tchoumakoff a Agatha. Princezna mě otravuje. Už nemohu snést její tučnou postavu a obočí neustále zvednutá do ohromné výšky nad převislými víčky. Když se směje, oči se zcela zavřou a obočí vyjadřuje největší úžas.
Ze všeho mám dost — jsou dny, kdy člověk nic nechápe. Nechce se mu vůbec nic.
Ten obraz z loďky — plátno je tam a nevím, zda ho dělat…
Ach! Ano, ale rychle, rychle, rychle! Za čtrnáct dní a ukázat ho ohromenému Tonymu a Julianovi.
Kdybych to dokázala, znovu bych obživla. Trpím tím, že jsem toto léto udělala málo — jsou to strašlivé výčitky svědomí.

Poznámky

Pozn. překl.: „Paupières en cabriolet“ — převislá víčka, podobná zaoblené stříšce kočáru zvaného kabriolet; dobový výraz pro těžká, převislá horní víčka. ↩
Tony — Tony Robert-Fleury (1837–1911), malíř a učitel na Académie Julian, jeden z Mariiných pedagogů. ↩
Julian — Rodolphe Julian (1839–1907), zakladatel Académie Julian, která přijímala ženy. ↩