Neděle 4. listopadu 1883

(pokračování soboty)… a tebe bych s radostí opustila pro velkoknížete, kterého jsem dnes ráno viděla v kostele. V Paříži je právě teď hromada velkoknížat a velkokněžen.
Na ranní mši jich bylo šest. Velkokněžna Anastasie, Vladimir se svou ženou Marií Pavlovnou, Alexis, Sergej a Pavel. Aby náš car s takovými čtyřmi skvělými bratry nedokázal zdolat nihilismus!
Nejkrásnější je Alexis. Měl v mládí románek, a proto není ve dvaatřiceti dosud ženatý.
Je vysoký, silný, souladný, má tmavě plavé vlasy, oči čestného člověka, krásný, přirozeně zkadeřený plavý vous. A v celé jeho osobě cosi uvolněného, klidného, sympatického — řekla bych: slušný člověk kdyby to mohlo souhlasit s postavou homérovského hrdiny a výrazem naprosto císařským.
Z kostela jsme šly na oběd ke Gaviniům. Skvělý oběd, dvanáct hostů. Denis a Adeline, máma, teta, já, princezna a Bojidar, Saint-Amand, Géry a Gabriel.
S Gabrielem… je to podivné, zdá se mi, že se mu líbím, a jestliže mi ho nenabídli, je to proto, že Gaviniové znají mé názory… ty, které jim říkám. Starý Géry zbožňuje svého syna a přál by mu bohaté manželství. Ale Gabriel… kdybych chtěla…
Ten mechanický sekretář mě nemiluje, ale… snad mě miluje po svém. Milý chlapec, ale co bych s ním dělala?
A já ho nemiluji — nemám ani chuť ho políbit.
Zavřu oči a ptám se: nuže, políbím toho či onoho pána? On mi vůbec nic neříká — ani on, ani ostatní. Jules Bastien-Lepage je ještě něco jiného… To je… jiné.
A máma, a teta, a všechny ho zbožňují a přály by si, abych tak činila také. Bylo by po starostech — byla bych konečně zaopatřena, usazena, očíslována.
Co bych s ním dělala? I kdybych ho chtěla políbit — no tak by to trvalo půl roku… A pak se probudit — paní Géryová, manželka sekretáře velvyslanectví.
To je pro mě příliš vulgární.
A přece bych s ním ráda koketovala… Ale jsem příliš poctivá. Jsem přesvědčena, že by se mi snadno podařilo z něj dostat lásku — a co pak? Způsobilo by mu to příliš mnoho bolesti.
Je lépe nechat ho na pokoji — jeho otec mu pravděpodobně našel věno a ženu a budou šťastni.
Nemohla bych se nějak přesvědčit, že se o mě ten hoch skoro nestará a že nemusím hrát velkodušnou? To by mi dovolilo flirtovat v klidu.
Ale abych se vrátila k velkoknížeti… zdálo se mi, že se na mě podíval… Ach! Nekřičte, právě jsem přečetla znovu svůj Edmondův horoskop. Přečtěte si ho — ze září nebo října 1877. To je daleko.
Slibuje mi tisíc obtíží, ale ať dělám cokoliv, ať se stane cokoliv, ať mě čekají sebezoufalejší chvíle, ze všeho vyjdu vítězně.
„Uklidněte se,“ říká mi, „a zejména ničeho nelitujte a jděte výš, vždy výš.“
„Co vás obklopuje, zanecháte po cestě a vyšplháte se na vrchol. Neohlížejte se na ty kolem vás — budete žít s panovníky.“
A ten blonďatý muž s širokým čelem, s korunovaným jménem, který je mi určen. A jeho ohromná rodina, která mě má pronásledovat.
Ó, dobře poslyšte, já jsem rozumná — když mi bylo osmnáct let, hlas, který by byl ozdobou opery, železné zdraví a především květ prvního mládí, jenž zkrášluje i ty nejošklivější — nu, tenkrát jsem si neměla činit nesmírné nároky; ale teď, když mi je přes čtyřiadvacet, když se blížím ohavnému číslu plnoletosti, když jsem nemocná, když vím jen napůl… jako Jean-Jacques Rousseau — teď je vše možné.
Zdá se to paradoxem, a přesto pohleďte na skutečný život. Nejvíce štěstí v tomto ohledu mají vybledlé ženy, které již hodně posloužily. Pohleďte jen na kurtizány, herečky a modelky — krásné, mladé, svěží mizí, potápějí se. A strašlivé kostry se drží nad vodou v osmipérových kočárech. I naše velkoknížata se oženila s… pastýřkami, jako paní Akenieffová (manželka vévody z Leuchtenbergu), starší než on a která měla pestrou minulost. Koneckonců každý den vidíme neobyčejné věci tohoto druhu.
A čím méně si přiznávám zásluhy, tím větší by mohlo být mé štěstí…
Velkokníže. Jaká by to byla radost milovat takovou bytost!
Je zřejmé, že dávám přednost malému Julesi Bastien-Lepageovi před krásným hlupákem; avšak, je-li krása a síla (neoddělitelné podle mě) spojena s intelektuálními půvaby, je to rozkošné. Musí být inteligentní a dobrý. Předpokládejme, že zbožňuji Julese Bastien-Lepageho — nuže… chtěla jsem říci, že by mě mrzelo vidět ho malým a trochu scvrklým, a ve chvíli, kdy to říkám, si uvědomuji, že v okamžiku, kdy ho miluji, jeho zevnějšek zcela mizí.
Ale jsem tedy opravdu bytost vynikající, když miluji takto hlavou, srdcem a duší tak, že s radostí uvažuji o vyhlídce… políbit velmi ošklivého malého muže. Tedy jeho duch, jeho génius, jeho srdce mi stačí, aby mi připadal krásný? Je to pravda. Ale ať je tomu jakkoli — není-li člověku nepříjemné milovat ošklivého a malého muže, musí přece jen pociťovat jistou hrdost a velmi příjemné uspokojení, vidí-li, že váš vyvolený je vysoký, silný a krásný.
Víte co? Nu, když Bastien jednou tady kreslil perem, vložila jsem toto pero do obálky, na níž jsou napsána tato slova: Bastienovo pero.
A tuto relikvii jsem uložila na dno zásuvky. Je to poněkud dětinské, ale jiného dobrého v životě není — s výjimkou… zbytku.

Poznámky

Nihilismus — ruské revoluční hnutí 70. a 80. let 19. století, jež vyvrcholilo atentátem na cara Alexandra II. roku 1881. ↩
Pozn. překl.: „Secrétaire d’ambassade“ — tajemník velvyslanectví. ↩
Edmond — pařížský vykladač karet, u něhož byla Marie roku 1877 a na jehož předpovědi často vzpomíná. ↩
Pozn. překl.: „La grande majorité“ — pětadvacet let, věk, kdy podle občanského zákoníku (čl. 148) mohl syn uzavřít sňatek bez souhlasu rodičů; Marie dovrší pětadvacet 23. listopadu 1883. ↩
Pozn. překl.: „Huit-ressorts“ — přepychový kočár zavěšený na osmi pérech. ↩
Pozn. překl.: „Bergères“ (pastýřky) — ženy nízkého původu. ↩