Neděle 22. července 1883

Včera večer jsem si vypálila hruď nad pravým prsem, na místě, kde mám nemocnou plíci. Konečně jsem se k tomu odhodlala, bude to žlutá skvrna na tři nebo čtyři měsíce, ale aspoň nezemřu jako souchotinářka.
Musím být velmi silná.
Co kdyby tu věc, tak krásnou, shledali mdlou? Proč?
Jaro, večer, noc, spánek... To jsou stále alegorie, jejichž nádhera či mdloba závisí zcela na tom, kdo je zpracovává. Tak co?
Jsem plná pochybností... Připadá mi to příliš krásné, ale... možná je to příliš krásné... Klišé...
A navíc, jaká je pravděpodobnost, že jen tak z inspirace vytvořím věc kolosální, obtížnou?... Řeknou, že to není moje! Protože to bude dobré! Vždyť přece umím kreslit a většina sochařů neumí, jsou hloupí a bez invence. Je mnohem snazší vymodelovat postavu než ji namalovat.
Obtíž v sochařství začíná teprve u talentu, a i tam... Je to paradox.
Modelovat obvyklým způsobem je snadné. Ale dokáže-li člověk víc... Už to není otázka obtížnosti, ale talentu a temperamentu.
Řemeslo neumím. Ale gramatických chyb se nedopustím. A když člověk ovládá svou gramatiku, talent buď je, nebo není, naučit se lze jen gramatice.
Rozmisťuji postavy velmi přesně, bude třeba vidět, jak zvládnu provést paži nebo nohu... Připadá mi to tak jisté jako dobyté město, že se mi zdá, že tomu lidé neuvěří... A jaký povyk! Není to věc citu jako Svaté ženy, které mohou bohužel zůstat nepovšimnuty, ale tohle se vnutí všem, bude to drtivý úspěch, který přinutí věnovat pozornost citovým abstrakcím, jako je Nausikaa nebo Svaté ženy. Vidím ten obrovský povyk, budou si přát být mi představeni, tak jako já, když obdivuji lidi... Umělci budou chtít vědět, kdo mi to udělal. Nebudou věřit. Nepřipadám vám snad šílená sebejistotou? Ne, sním a svěřuji se vám se svými sny. Konečně, jiní by mohli vytvořit stejně velké dílo a tím upoutat pozornost, ano, ale ti, kdo by to dokázali provést, často nemohou vynaložit peníze, skupina dvou nebo tří postav stojí už velmi mnoho. Ti, kdo zamýšlejí udělat jedinou postavu, která zapadne, by mohli upoutat pozornost velkou kompozicí, ale schází peníze. A aby socha přinesla slávu, musí být skutečně obdivuhodná.
Zdá se mi, že předem znehodnocuji svůj úspěch tím, že ho připisuji rozměrům... A přece komponovat je také něco.
Nikdo nezná námět a z pověrčivosti ho nikomu neřeknu. Udělám skicu v životní velikosti a ukážu ji hodně pokročilou.
Ta hovada, co se sochařstvím zabývají už deset let, tomu neuvěří. Neumětelové.
Abych uspala popáleninu, usnula jsem dnes v noci s opiem, celé dopoledne jsem se cítila na pokraji omdlení a teď je to skoro pryč a pracuji na skice.
Úžasná, má milá. Ale konečně, jestli uspěji, moje biografie způsobí, že spousta lidí, všichni domýšliví, všichni nadutí neschopní, si bude myslet, že prostě mají vědomí svého génia.
Ale jestli to nezvládnu, to bude lekce!!
Rosalie říká, že je celá ohromená, když vidí, že slečna podniká takové věci, aniž by předtím udělala třeba jen bustu.
Možná má pravdu. Nejsem snad bláznivá?

Poznámky

Pozn. překl.: Kauterizace (vypálení) hrudníku bylo v 19. století používanou léčbou u plicních chorob – terapie teplem měla stimulovat hojení postiženého místa. Marie trpí tuberkulózou plic. ↩
Pozn. překl.: V originále „busqué“ – zřejmě Rosaliino zkomolení slova „buste“ (busta). ↩