Sobota 23. června 1883

Paní Gaviniová se vrátila z Agenu a přišly i jiné návštěvy, ale viděla jsem jen ji; hovoříme o dědictví. Nechávám ji věřit, že je značné. Ve skutečnosti to bude pramálo.
Otec promrhal skoro vše; zanechává sto čtyřicet tisíc rublů dluhů, a až se zaplatí, zbude nám všeho všudy padesát nebo šedesát tisíc rublů. Skoro nic... Prý se počítá s tím, že se vzdám svého podílu, protože teta má velký majetek... To je spravedlivé a není to spravedlivé, neboť máma dala vše Paulovi a koneckonců já nemám nic než dědické naděje po tetě a trochu po mámě.
A pak to není všechno: z mnoha důvodů je vhodnější, abych dědila – kdybych odmítla, vypadala bych zkrátka jako cizí... A pak prý Paul s ženou nejsou k mámě milí, zvlášť Paulova žena, kterou máma hájila, přijala a vzala za svou. Tak to chodí vždycky... Říkají, že Marie bere vše. Co beru? Máma dala Paulovi víc, než si nechala pro sebe, a zbývá teta – ale do toho nikomu nic není, a tam u nich se nemyslí, že to je máma, teta, my prostě – vždy je to ona, Marie. Zkrátka mě to všechno otravuje a nechci se tím zabývat; myslím jen, že mi může připadnout dvacet nebo třicet tisíc rublů kapitálu a že je použiji na to, abych se pokusila koupit Johanku z Arku, která je v Americe.
Mé plátno vázne a jsem podrážděná... a nudím se... Když pomyslím, že budu malovat teprve pozítří, zdá se to tak dlouhé.

Poznámky

Pozn. překl.: Bastien-Lepageova slavná Johanka z Arku (1879) se tehdy nacházela ve sbírce v USA (dnes Metropolitan Museum of Art v New Yorku). ↩