❦
Neděle 24. června 1883
Jedeme do École des Beaux-Arts podívat se na římské zásilky,1 jenže protože byly sály otevřené, začínám jejich prohlídkou a znovu vidím kopie mistrovských děl zahlédnutých v Itálii. Skvělý naturalismus Michelangela sochaře mě okouzluje a na malby nám zbývá jen chvilka – celkem vidím jen dvě: plátno Schommerovo a Doucetovo.Dimanche 24 juin 1883
A obě mě oslňují. To Schommerovo zobrazuje Edithu, jak nachází tělo na poli posetém mrtvolami – tři postavy se mocně rýsují proti večernímu nebi: Editha a dva mniši. Všimla jsem si jen efektu, a ten je podivuhodný.
Et tous les deux m’éblouissent. Celui de Schommer c’est Edith retrouvant le corps dans un champ jonché de cadavres et trois figures se détachant en vigueur sur un ciel de soir, Edith et les deux moines, je n’ai remarqué que l’effet qui est merveilleux.
Doucetovo Ave Maria je věc nádherná. Město s bílými hradbami, na nichž si hraje slunce. A Panna Marie oděná v bílém na tom druhém, tak rozkošně zářivém bílém. Před ní klečí anděl ve žlutých květovaných šatech. Ty běloby mají okouzlující, ideální, nebeskou barvu. Je to plné vzduchu, plné slunce – je to záření!
L’Ave Maria de Doucet est une chose exquise. Une ville aux murailles blanches sur lesquelles se joue le soleil. Et la Vierge vêtue de blanc sur cet autre blanc si adorablement lumineux. Un ange en robe jaune à fleurs est agenouillé devant elle. Les blancs sont d’une couleur ravissante, idéale, céleste. C’est plein d’air, plein de soleil, c’est un rayonnement !
škrtnutoNikdy jsem neviděla římské zásilky s tak krásným citem a takové hodnoty.
Doucet to dohání – jeho rukopis se stává prostým, širokým, jsem z toho bez sebe. A co pak? Kdybych aspoň byla jako spisovatelé, které lidé čtou, ve spojení se světem. Co jsou platné soudy, dojmy, vjemy. Všechno to umírá tady, v tomhle sešitě. A všechny ty zuřivé síly, které se rozbíjejí o tuto hradbu a uštědřují celé mé bytosti takový náraz, že z toho zůstávám bez dechu a potlučená.
Doucet se rattrape, sa facture devient simple, large, j’en suis folle. Et puis ? Encore si comme les écrivains qu’on lit j’étais en communication avec le monde. A quoi bon les appréciations, les impressions, les sensations. Ça meurt là dans ce cahier. Et toutes ces forces furieuses qui viennent se briser contre ce rempart imprimant un tel choc à tout mon être que j’en reste suffoquée et meurtrie.
Musím se odzátkovat.
Il faut me déboucher.
Potřebuji vzduch. Dusím se.
Il faut de l’air. J’étouffe.
Dante, Shakespeare, Michelangelo, Chopin, Beethoven, Balzac...
Dante, Shakespeare, Michel-Ange, Chopin, Bethoveen, Balzac...
Ach! Jak jsme malí... Jaká bída, jaká prázdnota!
Ah ! que nous sommes petits... Quelle misère, quel vide !
A zůstat tu v neděli, nic nedělat... Kdyby aspoň někdo přišel, někdo zajímavý, s kým by se dalo hovořit – ale s tím nepočítejme.
Et rester là un dimanche, ne faisant rien... Si au moins quelqu’un venait, quelqu’un d’intéressant, avec qui on puisse causer mais n’y comptons pas.
Přijdou k večeři stará Engelhardtová a její syn. No nazdar. Opravdu se někdy zdá, že věci, které se nazývají..., musí přijít... Je to nespravedlivé. Vůle tedy nic neznamená?
Il y aura la mère Engelhardt et son fils à dîner. Et aïe donc. Vraiment il semble parfois que les choses qu’on appelle... doivent arriver... C’est injuste. La volonté n’est donc rien ?
Další z věcí, které mě utvrdily ve víře v mou nadřazenost, je to, že jsem u Balzaca v jedné z jeho filosofických studií nalezla teorii o všemocnosti Vůle, která mě zaměstnává po léta, od té doby, co vůbec myslím.
Encore une des choses qui ont contribué à me faire croire en ma supériorité, c’est d’avoir trouvé dans une des études philosophiques de Balzac, cette théorie de la toute puissance de la Volonté qui me préoccupe depuis des années, depuis que je pense.
Sny. Ukažte mi skutečnost, která by se jim vyrovnala.
Rêves. Montrez-moi des réalités qui les vaillent.
Engelhardtovi a novinář Bagnitsky k večeři a také Bailleulová – vše probíhá dobře. Ach!
Les Engelhardt et Bagnitsky le journaliste à dîner, et la Bailleul, tout se passe bien. Ah !
Myslím na nesmysly, které jsem psala o Antonellim.2 Jako když jsem říkala, že na něj každý večer myslím a čekám na něj a že kdyby přijel nečekaně do Nice, vrhla bych se mu do náruče. A věřilo se, že jsem do něj zamilovaná; ti, kdo to budou číst, tomu uvěří.
Je pense aux bêtises que j’écrivais d’Antonelli. Comme quand je disais que j’y pensais tous les soirs et que je l’attendais et que s’il était arrivé à Nice à l’improviste je me serais jetée dans ses bras. Et on a cru que j’en étais amoureuse, ceux qui liront le croiront.
A nikdy, nikdy, nikdy tomu tak nebylo. Ne, nikdy.
Et jamais, jamais, jamais ça n’a été. Non, jamais.
Ale když se člověk nudí, večer, v létě, myslí často na to, jak by byl člověk šťastný, kdyby měl důvody vrhnout se do náruče zamilovaného pána... To se mi stalo stokrát v představách. Ale tehdy jsem měla jméno, které jsem mohla napsat, skutečnou bytost, kterou jsem mohla jmenovat – Antonelli, tak tedy Antonelli...
Mais quand on s’ennuie, le soir, en été, on pense souvent qu’on serait heureux d’avoir des raisons pour se jeter dans les bras d’un monsieur amoureux... Ça m’est arrivé cent fois en imagination. Mais alors j’avais un nom à écrire, un être véritable que je pouvais nommer Antonelli, va pour Antonelli...
Ale takhle počítáno... Jestli Ach! ne, ne – ne, nikdy ten malý Ital... Zamilovaná. Spíš do Audiffreta,3 ach ano. Ale Antonelli, nikdy – a tím více mě štve, že jsem měla pověst, že po něm šílím. Prosím vás! Šlo tu o rozmar být neteří velkého kardinála, který se mohl stát papežem... Ale...
Mais à ce compte-là... Si Ah ! non, non non jamais ce petit Italien... Amoureuse. Plutôt d’Audiffret, oh oui. Mais Antonelli, jamais et je suis d’autant plus vexée que j’ai passé pour en être folle. Allons donc ! Il y avait la fantaisie d’être nièce du grand cardinal, qui pouvait devenir pape... Mais...
Ne, nikdy jsem nebyla zamilovaná a už nikdy nebudu; aby se mi teď muž zalíbil, musel by tolik vynikat – jsem tak náročná; musel by to být... A být prostě zamilovaná do nějakého okouzlujícího chlapce – ne, to se již nikdy nestane.
Non, je n’ai jamais été amoureuse et je ne le serai plus maintenant, il faut qu’un homme soit si supérieur pour me plaire à présent, je suis si exigeante, il faudrait que ce fut... Et être simplement amoureuse d’un charmant garçon quelconque non, ça ne se pourra plus jamais.
Poznámky
Pozn. překl.: „Envois de Rome“ — povinné práce zaslané absolventy Prix de Rome z Francouzské akademie v Římě. ↩
Pozn. překl.: Marie se zmiňuje o Antonellim — synovci kardinála Giacoma Antonelliho (1806–1876), vatikánského státního sekretáře. ↩
Pozn. překl.: Émile d’Audiffret — mladý muž, kterého Marie znala z Nice. ↩