Úterý 22. května 1883

Maršálová a Claire pro mě přijdou, abychom šly na Détaillovo Panorama – večer bitvy u Gravelotte.
Ještě to není hotové, je to docela dobré, jsou tam věci úžasně skutečné, ale ta vojenská panoramata… Zahlcují nás jimi…
Malá u mě zůstává malovat. A já čekám. Doufám, že mi… pošlou depeši… Pracuji do půl osmé, ale při každém hluku, při každém zazvonění, při každém Cocově štěknutí mi duše padá do pat. Jak je ten výraz přesný! Existuje i v ruštině. Je devět hodin večer a žádné zprávy. To jsou tedy emoce. Jestli nic nedostanu, bude to hodně nepříjemné. V ateliéru to tolik předem říkali, Julian i Lefèvre i Tony, všichni dohromady, že je nemožné, abych to nedostala. Tak to tedy opravdu není hezké, mohli mi to telegrafovat, dobrou zprávu se člověk nikdy nedozví dost brzy…
Kdybych něco dostala, už bych to věděla. Tak co?
Trochu mě z toho bolí hlava.
Ne že by to bylo tak důležité, ale ohlásili to, a pak, nejistota je odporná ve všem.
A srdce, které buší, buší…
Bídný život. Všechno a ostatní a nic… A proč? Aby to skončilo smrtí!
Paní X skonala po krutém utrpení v kruhu své truchlící rodiny. Pan Z náhle zesnul na svém zámku v… Nic nenasvědčovalo tak předčasnému skonu… Nebo ještě: Paní Y byla vyrvána lásce svých drahých, bylo jí devadesát devět let…
A nikdo tomu neunikne! A každý takhle skončí.
Skončí. Skončit, nebýt – to je ta hrůza. Mít dost génia, abych žila navždy… Nebo psát hlouposti horečnou rukou, protože oznámení nějakého ubohého čestného uznání nechává na sebe čekat…
Ofélie. Pohrdám jím!
Přinášejí dopis, srdce se mi zastaví. Je od Douceta, kvůli živůtku…
Vezmu si ještě trochu opiového sirupu, abych byla klidná. Při pohledu na to rozrušení by se řeklo, že jsem právě snila o svých Svatých ženách. Obraz je načrtnutý; když na něm pracuji nebo na něj myslím, jsem ve stavu, jako jsem dnes večer.
Nemohu se ničím zaměstnat…
Číst Dumasův román a kouřit, a k tomu ten sirup.
Tři čtvrtě na deset.
Nemožné, aby opatrný Julian zašel tak daleko a aby to nepřišlo. A na druhé straně to ticho.
Výsledek měl být znám v pět. Depeše by už byla přišla.
Chytí vás to za nohy jako plamen, který obejme celé tělo a pálí ve tvářích… Měla jsem zlé sny…
Je teprve devět dvacet pět.
Julian měl přijít, byl by přišel, dozvěděl se to kolem šesté, byl by přišel na večeři. Takže nic?
Myslela jsem, že mě odmítli, a přece to nebylo přípustné. Ale tady je to velmi přípustné…
Právě jsem vyhlížela kočáry, jezdí kolem… Ach! teď už je příliš pozdě.
Co kdybych namalovala portrét té Cartwrightové. Má oči… neslušné. Říká se, že se člověk chvílemi stydí se na ni dívat, tak jsou její oči… Jsou to modré oči brunety, s velmi černou a malou zřítelnicí, černé řasy a černé vlasy. Oči bakchantky, oči… vydestilované; je pravda, že se člověk někdy stydí se do nich dívat. Dina má něco z toho, ale Dina není krásná. Je až k podivu, jak se snažím mluvit o lhostejných věcech…
Čestná medaile pro malířství není. A pro sochařství ji má Dallon. Co je mi po tom.
Dala bych ji Bastienovi? Čestnou medaili. Ne.
Může dát víc než tuhle Lásku na vesnici, a tedy si ji nezaslouží. Mohli mu ji dát za jeho vznešenou Johanku z Arku, jejíž krajina se mi před třemi lety nelíbila. Chtěla bych ji vidět znovu.
Rosalie má zprávy od Marie Duboisové, služky z ateliéru. Řekla, že nic neví, protože páni se ještě nevrátili, když z ateliéru odcházela. Dozvíme se to zítra…

Poznámky

Pozn. překl.: Obraz Julese Bastiena-Lepage. ↩
Pozn. překl.: Obraz Julese Bastiena-Lepage (1879). ↩