Pondělí 21. května 1883

Viděla jsem Juliana, hovořili jsme o velkých medailích. Lefèvre a Rochegrosse a ten Tony, který se chce ženit. To je k nevíře. Pokaždé, když přijde, jsou to historky o jeho osamělosti a o touze nebýt už sám, a když mu uvádím spoustu důvodů, proč se nevázat, ptá se mě, co mu nabízím místo toho. Strašně by si přál, aby mu někdo něco nabídl. A já mu nabízím, ať namaluje velký obraz. Velice lituji, že Dina nemá tři sta tisíc franků věna. Bylo by to dokonalé, protože Tony je hodný, čestný, dobře vychovaný, milý, má významné postavení v umění, otec je členem Institutu, s vědou je spřízněn skrze doktora Desmarra a s dobrou buržoazií také. Zkrátka by to bylo velmi dobré. Ale jestli se chce ženit, tak proto, aby shrábl peníze, bohužel. Ostatně má pravdu, ten dobrák Tony. Je čas se definitivně usadit, jeho umění mu, tomu měšťákovi, stačit nemůže, a tak mu žehnám. Pořád mi ohlašují mé čestné uznání, a to takhle předem. A co kdybych ho nedostala. Přesto když všichni tihle muži říkají ano… a hlavně opatrný Rodolphe.
Loni dávali druhé medaile věcem horším, než je můj obraz… Přesto…