Středa 16. května 1883

Je takové horko, že se žije jen večer. Namluvila jsem si, že Bastien přijde – a přirozeně nepřišel; tak jdu nahoru k sobě, velmi ráda za celé to tiché patro, s nekonečností nebe…
Jenže jaro mě nesvádí k citům, nýbrž k dětinskostem! Rosalie říká, že skončím špatně (mám ve zvyku říkat Cocovi: „Ty skončíš špatně“) a že to přece, pro pána krále, není možné, aby člověk vstal z postele a místo spaní si oblékl koupací plášť, procházel se po ateliéru a hrál si s Cocem, kterému říkám, že jím pohrdám. Kočáry, které projíždějí, jsou pak návštěvy u Coca; kondolenční návštěvy, protože jsem jím pohrdla. Je slyšet hvizd vlaků a zvon kostela v ulici Brémontier…
Je to velmi poetické… Za takových krásných večerů by se měly pořádat výlety do přírody… Na vodu, někam k čertu, s lidmi; ale s jakými lidmi?
Myslím na celou tu Paříž Champs-Élysées a Bois, která žije… zatímco já jsem tady jako v Americe. Dělám dobře, či špatně, když předhazuji své mládí ambicím, které mě… Zkrátka, sklidím úroky z vloženého kapitálu?
Ten hvizd zní v noci velmi libozvučně, spousta lidí se vrací z venkova, unavení, zasnění, šťastní, podnapilí, zmožení…
Pořád ten hvizd…
Až budu slavná… A bude to možná za rok… Jsem velmi trpělivá, jako bych si byla jistá…
Musím mít před Bastien-Lepagem víc sebejistoty. Musí vidět, že mu rozumím. Jenže nic nesvedeme, když se vídáme zřídka… člověk neví, co říká…
A kdyby byl můj, ten malý malíř, dopadlo by to s ním jako s Harlekýnem… a jak jinak by to mohlo dopadnout? To není žádný Gambetta, který byl úplný námět; tady je to zanícení relativní, podmíněné a lokální…
Hvizd, pořád… A říká se, že když je takhle slyšet hvizd, blíží se bouřka, a to mi připomíná, co v Pavlovi a Virginii říká Dominique o bouři, která se chystá propuknout…
V takovém rozpoložení se Balzac čte velmi těžko, ale nebudu číst nic jiného, abych se nerozjitřila…
Zase zvon a hvizd.

Poznámky

Pozn. překl.: Román Bernardina de Saint-Pierre (1788). ↩