Úterý 15. května 1883

Pravé jaro, dokonce trochu teplé. Večer sestupujeme do zahrady při měsíčním svitu!…… Ale jsou tu jen Engelhardtovi, Tchernitsky a Alice…
Po té její hlouposti onehdy, kdy mi řekla, že nemůže přijít na večeři, jsem jí řekla, že by už neměla chodit tak často a že ji už nepozvu. Potkaly jsme se na výstavách a ona mi řekla, že nemůže přijít, dokud ji nepozvu.
Nuže, zvu vás. A tak dnes večer přišla. Chtěla jsem jí říct… Ale je horko, jsem unavená a nestojí to za to… Řekne se to někdy… naskytne-li se příležitost. Protože dělat z toho scénu… Koneckonců je to moje vina, neměla jsem k ní být přespříliš upřímná, nikdy se nikomu nemá dávat nic do ruky… Ale o to nejde. O co tedy?
O to, že je krásně, že měsíc je krásný, že nebe je krásné, že hvězdy připomínají obraz od Cazina a že… Existuje jen umění.. A že mám klid, protože už nemusím odjet, že mohu dokončit kluky a pak rybáře a pak chlapce, který čte na lavičce, a pak udělat nějakých třicet západů slunce…