Sobota 28. dubna 1883

Odpolední představení v Trocadéru ve prospěch dílen pro nevidomé. Je tu celá Paříž. Sarah hraje Pierrota vraha, Richepinovu pantomimu. Jsme tam s Gaviniovými, Saint-Amandem, Karageorgevitchovými a dalšími.
Pak s námi povečeří maršálová a její dcera.
Byla jsem si jistá, že Jules přijde se svým bratrem. A architekt dorazil sám. Náhle z toho dostanu migrénu a maršálová mi rozpouští vlasy, které jsou teď docela krásné. Říkám, že mě unavila ta pantomima. Malá Canrobertová je velmi inteligentní a my tři, ona, Alice a já, se výborně bavíme.
A jakmile dámy odejdou, peskuji nešťastného Emila. Zprvu jsem chtěla být důstojná a nic neříkat, pak to propuklo v dětinskosti a zlomyslnosti. Hotové trucování malé holčičky. Váš bratr je pro mě mrtvý, pohrdám jím. Je to anglická povaha; mám ráda jen jeho talent, a to ještě! Nemá smysl pro krásu, libuje si a válí se ne ve skutečnosti, nýbrž v ošklivosti. Je prožrán nemotornou sentimentalitou. Je mu čtyřiatřicet. Je žlutý, je malý… Zkrátka… Tolik toho výtečného bratra rmoutím, že mu dnes večer napíšu lístek.
Koneckonců to není jeho vina. Ještě chvilku a začala bych pronášet hloupé narážky na věk, na barvené vlasy a podobně staré Mackayové. Nejvíc mě mrzí, že jsem na něj neudělala dost velký dojem, aby se tu zahnízdil jako ten skromný architekt.
Život je absurdní.
Jedeme na půlnoční mši a jako každý rok se z ní vracím se srdcem plným opovržení a vzteku. Přivádí mě to k šílenství, že nejsem s velvyslanectvím, a trápí mě pohledy všech, které jako by byly plné zlomyslné zvědavosti.
A velkokníže a velvyslanec a ty dámy. Podlosti! Nízkost! Bezpráví! Poušť, nebo trůn!