Pátek 27. dubna 1883

Tony za mnou včera přišel a zůstal hodinu – a pro změnu jsme mluvili o Bastienovi. Jenže před ním jsem ve svém nadšení zdrženlivá. Mluvili jsme také o mém velkém obraze a výše jmenovaný Tony dává najevo vážné obavy.
Velmi mě povzbuzuje, abych namalovala těch šest kluků. Je to velmi těžké – ale vždyť stačí jen kopírovat. Vždycky stačí jen kopírovat. Kopírovat? To se řekne snadno – kopírovat bez umělcova záměru, bez vnitřní myšlenky, kopírovat je hloupé. Kopírovat – ale kopírovat se musí duší stejně jako očima. To vše Tonymu neříkám – pochopil by to, ale přidal by k tomu ideje klasické interpretace, které co nejprudčeji odmítám. Nakonec říká, že u takového druhu obrazu je třeba vědět věci, o nichž nemám tušení. Například: draperie. Co je to? Studovat draperie? Studovat draperie? To jest?
Nuže, pane, udělám své draperie – když už tam draperie mají být – tak jako dělám moderní oděvy.
Bude to hrozné.
„A proč? Copak lidé, které budu malovat, nebyli živí a moderní?“
„Ano, ale v umění je třeba vědět určité věci. Draperie (!!!!) nemůžete dělat, jak to přijde, bude třeba je urovnat...“
„Copak já, umělkyně, neupravuji oděvy roku 1883 podle své představy? Copak je kopíruji bez výběru? Není snad výběr jednou z mocností umělce?“
„To je jedno – obraz nenajdete hotový.“
Neodpovídám – to bych mu řekla nějakou hloupost. Ale ouvej!… V přírodě obraz hotový nenajdu. No tohle! Co to má znamenat?
Ale můj obraz je v mé hlavě. A příroda mi dodá prostředky k jeho provedení.
Je zřejmé, že nad vším tím musí vládnout jistý cit… Mám-li tento cit, půjde vše dobře – ale nemám-li ho, nedají mi ho žádné studie draperií. Tyto studie a jiné věci à la Tony mi mohou pomoci pouze k vytvoření korektního díla. A z toho bych byla zoufalá. Hrůza mě přepadá při pomyšlení, že ten dech bledosti a akademické nicotnosti mě ovlivní.
Potřebuji krajinu přibližně takovou, jakou snívám – a není složitá.
A potřebuji dvě ženy, které jsem našla. Jedna – ta hlavní – je úžasná. A ta druhá je rovněž dobrá. A pak? A pak je třeba někde na venkově zařídit pracovní zázemí a pěkné počasí pro malování postav. A krajina vznikne podle studií přivezených odtamtud.
A pak? Potíž je v tom, že to letos neudělám.
Budu moci tam jet teprve v listopadu – a nebudu-li to dělat celé na místě, budu muset čekat do léta.
Teď mám v sobě jedno z těch hlubokých, nadšených, nesmírných přesvědčení, že to musí být krásné! A k tomu jistotu, že se síly zdesateronásobí, když člověk pracuje s láskou. Zdá se mi dokonce, že jistý elán může nahradit téměř vše. Dokážu vám to.
Příklad… Už šest nebo sedm let na klavír nehraji. Ale opravdu vůbec – jen tak pár taktů mimochodem a třikrát týdně, jakési – měsíce jsem na něj nesáhla, abych najednou hrála pět nebo šest hodin denně, jednou za rok. Za takových podmínek prsty přestanou existovat – a před lidmi proto nemohu hrát a kdekterá slečna by mě předčila. Nu – ale jakmile uslyším mistrovské dílo, například Chopinův pochod nebo Beethovenův, a zachvátí mě, posedne touha zahrát ho – v několika dnech, za dva nebo tři dny, přičemž nehraji déle než hodinu denně, zvládnu ho zahrát naprosto dobře, stejně dobře jako kdokoli – jako Dusautoy, který získal první cenu Konzervatoře a který cvičí – a s přesvědčením, které on nemá a mít nikdy nebude.
Kdo je ten hlupák, který si dovolil říci, že Bastien je pouhý řemeslník, výrobce dobré malby? Bastien je nejjemnější, nejsubtilnější, nejvnitřnější malíř. Vše, co udělal, je prodchnuto vytříbenou citovostí, pronikavou poezií.
Snad kromě brambor a žebráka… A i to…
Le père Jacques je nádhernou symfonií podzimního lesa a dívčinka sbírající květiny je mistrovské dílo. Maluje pasáž jako ten nejsilnější malíř – a zároveň má v sobě jemnosti, rafinovanosti citu, pro které téměř potřebuje veškerou svou znalost a veškerou svou sílu, aby zůstal veliký.
Unavená mladá sedlačka sedící u kraje cesty, do jejíchž uší zpívají lásky – ta je plna nevýslovného citu a jemnosti…
Včera večer a dnes odpoledne jsme se účastnily bohoslužeb Svatého týdne v ruském kostele.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále provensálsky: „Quèsaco ?“ – Mariina hravá jazyková odbočka. ↩
Pozn. překl.: Obraz Julese Bastiena-Lepage (1881); ustálený český název neexistuje, doslova „otec Jacques“, tj. starý Jacques. ↩