❦
Pondělí 5. února 1883
Lundi 5 fevrier 1883
Předevčírem mě přepadl smutek — sklíčená jsem hledala, co by mě mohlo utěšit, komu bych si mohla postěžovat, čí slova by mohla uklidnit moje rozhořčení — a nenalezla jsem nikoho než Cassagnaca! Je to nakonec zvláštní. dvě a půl nečitelného řádku. Žiji představivostí, vytvářím si smyšlený život, v níž se odehrávají rozmanité události — a uvědomuji si to dokonale... jako by to byla skutečnost. Ten člověk ve mně probouzí city tak něžné a tak čisté, že se ptám, není-li to to, čemu se říká láska. Tak třeba v sobotu bych se byla nejraději uchýlila na jeho hruď, zůstat tam, zavírajíc oči nad lidskými bídami, obklopena jeho velkými ochrannými pažemi a pod jeho mateřským pohledem... A on o tom nic neví...
Avant-hier, prise de tristesse et découragée j’ai cherché ce qui pourrait me consoler, à qui je pourrais me plaindre, de qui les paroles pourraient calmer mon indignation, et je n’ai trouvé que Cassagnac ! C’est bizarre à la fin. deux lignes et demie illisible. Je vis par l’imagination, je me créé une existence factice dans laquelle se passent toutes sortes d’évènements et je me rends parfaitement compte... comme si c’était la réalité. Cet homme-là m’inspire des sentiments si tendres et si purs que je me demande si c’est ce qu’on appelé l’amour. Ainsi samedi j’aurais voulu me réfugier sur son cœur, rester là en fermant les yeux sur les misères humaines, entourée de ses grands bras protecteurs et sous son regard maternel... Et il n’en sait rien...
A pak ten velký muž, jemuž se mám zasvětit... Ale teď žádný takový není... A zatím ten.
Et puis ce grand homme à qui je dois me dévouer... Mais il n’y en pas à présent... Et celui-là.
Přesto se mi dostalo náhrady... Hodinu předtím jsem Tonymu odnesla studii hlavy namalovanou před dvěma dny a skicu pro Salon. Studie hlavy je jedna z mých nejlepších věcí a skica je velmi dobrá — říká, abych neváhala, abych to pro Salon rozhodně udělala; že jsem narazila na šťastné téma, které... No, spousta příjemných věcí... Jsou to dvě holčičky, jež jdou ulicí do školy.
Il y a pourtant compensation... Une heure avant j’ai porté à Tony une tête peinte il y a deux jours et une esquisse pour le Salon. La tête est une de mes meilleures choses et l’esquisse est très bien, il dit de ne pas hésiter, de le faire pour le Salon absolument, que j’ai mis la main sur un sujet heureux que... Enfin un tas de choses agréables... Ce sont deux gamines qui s’en vont à l’école par la rue.
Saint-Amand, jenž s námi obědval, připouští, že máme nepřátele... Dopustily jste se netaktností... Ty ženy, pozvané a pak odkopnuté... No ano... Cítím se jako na sopce — znovu se rozjela ta stará hanebná pomluva, které nikdy nikdo nevěřil — a Paříž je tak zvědavá, tak ráda někoho vyvyšuje nebo hubí... Nechť se Bůh nade mnou smiluje...
Saint Amand qui a déjeuné avec nous convient que nous avons des ennemis... Vous avez fait des maladresses... Ces femmes invitées, puis lâchées... Enfin... Je me sens sur un volcan, on a relancé cette vieille infamie à qui personne n’a jamais cru et Paris est si badaud, si content de glorifier ou d’assassiner quelqu’un... Que Dieu ait pitié de moi...
A pak novinka — přišli se ptát paní Gaviniové na mě: někdo mě chce požádat o ruku, 1° protože jsem krásná, 2° protože jsem neobyčejně inteligentní, 3° protože si všimli, že u nás ostatně nejsem ani v nejmenším koketní. To poslední je zcela pravdivé... Kašlu na ně na všechny a mám hlavu plnou jiných věcí. To musí být nějaký vikomt bez groše... Zbytečné.
Et puis une nouvelle, on est venu demander des renseignements à Mme Gavini, sur moi; quelqu’un veut me demander en mariage parce que je suis belle, 2° parce que je suis extrêmement intelligente, 3° parce qu’on a remarqué que chez moi d’ailleurs, je ne suis pas le moins du monde coquette.. Ce dernier est très vrai... Je me fiche de tous et j’ai autre chose en tête. Ce doit être un vicomte sans le sou quelconque... Inutile.
A máma, zneklidněná tím, že trampoty začínají nanovo, by byla svolila k prvnímu sňatku, který by se naskytl... Je to přirozené — ta žena nebo ty ženy jsou nesourodou směsicí spousty hloupých citů: milují mě a neposlouchají mě, mají mě v úctě a otravují mě, mají mě za velkého ducha, a dělají si jen po svém, skrývajíce se přede mnou a bojíce se mé kritiky... A ve chvíli zármutku nebo obavy před nějakým skandálem by mě provdaly za jakéhosi pána — bez lásky, bez peněz, bez cti. Zkrátka to nejhanebnější a nejhrůznější v manželství. Cítím, jak blednu, pomyslím-li na to opuštění svého já lidmi, kteří by mě měli pokládat za hodnou nejvyšších osudů... Věří tomu... Ale chvílemi mají strach... A pak jsou tak hloupé a tak nevědomé ve všem. A to do míry naprosto neuvěřitelné!! Deset let zápasím — a deset let se stavějí jako dvě nesmírně civilizované divošky, které o společenském životě nevědí vůbec nic! Zkrátka — dvě slabomyslné... Orientální ženy, nevinné, hloupé, dětinské — s vnějškem jako každá jiná, takže člověk nevěří, že je to možné...
Et maman troublée par ce recommencement de misères aurait consenti au premier mariage venu... C’est naturel, cette femme ou ces femmes sont un mélange incohérent d’un tas de sentiments stupides, elles m’aiment et ne m’écoutent pas, me respectent et me tracassent, me croient grand esprit et ne font qu’à leur tête se cachant de moi et craignant mes critiques... Et dans un moment de chagrin ou de crainte de quelque scandale elles me marieraient à un monsieur quelconque, sans amour, sans argent, sans honneurs. Enfin ce qu’il y a de plus ignoble et de plus atroce dans le mariage. Je me sens devenir blême en pensant à cet abandon de mon être par des gens qui devraient me croire digne des plus hautes destinées... Elles le croient... Mais par moments elles ont peur... Et puis elles sont si bêtes et si ignorantes de tout. Ça c’est à un point absolument incroyable!! Depuis dix ans je me débats et depuis dix ans elles se posent comme deux sauvages extrêmement civilisées, ignorant tout de la vie sociale ! Enfin deux imbéciles... Des femmes orientales, innocentes, bêtes, enfants et avec des apparences comme tout le monde, ce qui fait qu’on ne croit pas que ce soit possible...
Teprve posledních dva nebo tři roky začínají... A kolik trampot jsem měla... A pomyslete — tyto venkovánky, tyto selky z Ruska vhozené do života v Badenu, v Monaku, v Nice... Měli je za zkažené, za lehké ženštiny, za pomatené... Jsou pouze velmi hloupé... A teď jsme najednou uvedeny do nejvyšší společnosti. Jak? Proč? Jakým právem? Žádný proslulý rod — nic než drobná šlechta; žádné miliony — výdaje sto padesát tisíc franků ročně, ani to ne.
Depuis deux ou trois ans seulement, elles commencent... Et que des peines j’ai eues... Et pensez ces pronviciales, ces campagnardes de Russie jetées dans la vie de Bade, de Monaco, de Nice... On les a cru corrompues, cascadeuses, folles... Elles sont seulement très bêtes... Et puis à présent nous voilà lancées dans le plus grand monde. Comment ? Pourquoi ? De quel droit ? Point de naissance illustre, rien que de la petite noblesse; point de millions, cent cinquante mille francs par an de dépense, pas même.
Je přirozené, že to vyvolává křik, úžas, pátrání...
Il est naturel que cela fasse crier, s’étonner, chercher...
Jsou rozzuřeni, závidí... Vyjít z Poltavy — bez přítele, bez příbuzného v Petrohradě, nikde — a činit si nárok na nejvyšší pařížskou aristokracii...
On est furieux, on est jaloux... Sortir de Poltava, sans un ami, sans un parent à Pétersbourg, nulle part et prétendre à la plus haute aristocratie de Paris...
Ať mě tedy Bůh chrání.
Enfin, que Dieu me protège.