Pondělí 5. února 1883

Předevčírem mě přepadl smutek — sklíčená jsem hledala, co by mě mohlo utěšit, komu bych si mohla postěžovat, čí slova by mohla uklidnit moje rozhořčení — a nenalezla jsem nikoho než Cassagnaca! Je to nakonec zvláštní. dvě a půl nečitelného řádku. Žiji představivostí, vytvářím si smyšlený život, v níž se odehrávají rozmanité události — a uvědomuji si to dokonale... jako by to byla skutečnost. Ten člověk ve mně probouzí city tak něžné a tak čisté, že se ptám, není-li to to, čemu se říká láska. Tak třeba v sobotu bych se byla nejraději uchýlila na jeho hruď, zůstat tam, zavírajíc oči nad lidskými bídami, obklopena jeho velkými ochrannými pažemi a pod jeho mateřským pohledem... A on o tom nic neví...
A pak ten velký muž, jemuž se mám zasvětit... Ale teď žádný takový není... A zatím ten.
Jdeme na odpolední taneční zábavu paní de Charetteové — a jsem rozzuřená. Jdu v klobouku a v sametových šatech, všechna děvčata jsou bez pokrývky hlavy a ve večerních toaletách. Je to jedna z těch hloupých a žalostných chyb, kvůli nimž člověk zuří. Odcházíme po hodině, abych si oblékla bílé šaty a vrátila se... Ale je pozdě, kotilion se chýlí ke konci. Takže jsem ani nevstoupila do salónu, kde se tančilo. Byla tam celá opravdu aristokratická Paříž... Ten rojalistický svět, v téhle chvíli tak zajímavý. Figury kotilionu s dýkami — na výsměch rojalistickým dýkám, které „odhalil“ L’Intransigeant. Nemám štěstí... V tom přepychově elegantním světě mě viděli, to ano — ale oblečenou jako dáma, netančící, nespokojenou...
Přesto se mi dostalo náhrady... Hodinu předtím jsem Tonymu odnesla studii hlavy namalovanou před dvěma dny a skicu pro Salon. Studie hlavy je jedna z mých nejlepších věcí a skica je velmi dobrá — říká, abych neváhala, abych to pro Salon rozhodně udělala; že jsem narazila na šťastné téma, které... No, spousta příjemných věcí... Jsou to dvě holčičky, jež jdou ulicí do školy.
Saint-Amand, jenž s námi obědval, připouští, že máme nepřátele... Dopustily jste se netaktností... Ty ženy, pozvané a pak odkopnuté... No ano... Cítím se jako na sopce — znovu se rozjela ta stará hanebná pomluva, které nikdy nikdo nevěřil — a Paříž je tak zvědavá, tak ráda někoho vyvyšuje nebo hubí... Nechť se Bůh nade mnou smiluje...
A pak novinka — přišli se ptát paní Gaviniové na mě: někdo mě chce požádat o ruku, 1° protože jsem krásná, 2° protože jsem neobyčejně inteligentní, 3° protože si všimli, že u nás ostatně nejsem ani v nejmenším koketní. To poslední je zcela pravdivé... Kašlu na ně na všechny a mám hlavu plnou jiných věcí. To musí být nějaký vikomt bez groše... Zbytečné.
A máma, zneklidněná tím, že trampoty začínají nanovo, by byla svolila k prvnímu sňatku, který by se naskytl... Je to přirozené — ta žena nebo ty ženy jsou nesourodou směsicí spousty hloupých citů: milují mě a neposlouchají mě, mají mě v úctě a otravují mě, mají mě za velkého ducha, a dělají si jen po svém, skrývajíce se přede mnou a bojíce se mé kritiky... A ve chvíli zármutku nebo obavy před nějakým skandálem by mě provdaly za jakéhosi pána — bez lásky, bez peněz, bez cti. Zkrátka to nejhanebnější a nejhrůznější v manželství. Cítím, jak blednu, pomyslím-li na to opuštění svého já lidmi, kteří by mě měli pokládat za hodnou nejvyšších osudů... Věří tomu... Ale chvílemi mají strach... A pak jsou tak hloupé a tak nevědomé ve všem. A to do míry naprosto neuvěřitelné!! Deset let zápasím — a deset let se stavějí jako dvě nesmírně civilizované divošky, které o společenském životě nevědí vůbec nic! Zkrátka — dvě slabomyslné... Orientální ženy, nevinné, hloupé, dětinské — s vnějškem jako každá jiná, takže člověk nevěří, že je to možné...
Teprve posledních dva nebo tři roky začínají... A kolik trampot jsem měla... A pomyslete — tyto venkovánky, tyto selky z Ruska vhozené do života v Badenu, v Monaku, v Nice... Měli je za zkažené, za lehké ženštiny, za pomatené... Jsou pouze velmi hloupé... A teď jsme najednou uvedeny do nejvyšší společnosti. Jak? Proč? Jakým právem? Žádný proslulý rod — nic než drobná šlechta; žádné miliony — výdaje sto padesát tisíc franků ročně, ani to ne.
Je přirozené, že to vyvolává křik, úžas, pátrání...
Jsou rozzuřeni, závidí... Vyjít z Poltavy — bez přítele, bez příbuzného v Petrohradě, nikde — a činit si nárok na nejvyšší pařížskou aristokracii...
Ať mě tedy Bůh chrání.