❦
Úterý 30. ledna 1883
Mardi 30 janvier 1883
Přehnal se nevím jaký závan větru... Znovu ožívám, našla jsem obraz...1 Myslím, že nelze dlouho zůstat pod tíhou takových trápení — cítíme se utěšeni prostě proto, že jsme byli zdrceni, a já jsem mladá a myslím na krásné malby, ten můj proslulý obraz mě znovu uchvátil, nemohu se dočkat příštího léta, abych ho namalovala... Bude krásný, bude krásný, bude krásný.
Je ne sais quel coup de vent passe... Je renais, j’ai trouvé un tableau... Je crois qu’on ne peut rester longtemps sous le coup de tels ennuis, on se sent consolé simplement parce qu’on a été désolé et que je suis jeune et que je pense à de belles peintures, mon fameux tableau me réempoigne, je suis impatiente d’être à l’été prochain pour le faire... Ce sera beau, ce sera beau, ce sera beau.
Ale zatím ten, co jsem dnes našla — to moc není.
Et en attendant celui trouvé aujourd’hui plus grand chose.
Ale vždyť je to nespravedlivé! Proč trampoty a klepy kvůli Bastienovi-Lepageovi! Je to skutečně nesmyslné.
Mais enfin, c’est injuste ! Pourquoi des misères et des potins avec Bastien-Lepage ! C’est vraiment absurde.
Vždyť přece nikdy nebyla řeč ani o lásce, ani o manželství — to je šílenství! Ještě mi chybělo, aby mi přisuzovali úmysl vdát se za malíře! Ale to je absurdní! A už slyším, jak se to vypráví. Jsem bohatá, svéhlavá, umělkyně, dělám si, co chci, jsem nadšena Bastienovým talentem. Nu tedy!
Car enfin, il n’y aurait jamais été question ni d’amour, ni de mariage, c’est insensé ! Il me manquait plus qu’on me prête le dessin d’épouser un peintre ! Mais c’est absurde ! Et je crois entendre comment cela se raconte. Je suis riche, volontaire, artiste, je fais ce que je veux, je suis enthousiasmée du talent de Bastien. A aye donc !
Vidím, co to je — to vše je proto, že jsem neprojevila dost úcty a lásky dobrému Bohu...
Je vois ce que c’est, tout cela c’est parce que j’ai manqué de respect et d’amour au bon Dieu...
Ale včera večer jsem učinila pokání — když je vše černé, vše špinavé, vše nepřátelské, je třeba se modlit, nebo zemřít... Říká se, že nemáme dbát na to, co se o nás říká... Kdybychom jen mohli! Já... to už došlo tak daleko, že bych se chtěla schovat do nějaké díry, neodvažuji se ani vyjít, ani vidět kohokoliv... Už to začíná být chorobné... A tak se jdu modlit; uprostřed všech těch malých hanebností by člověk bez tohoto... nadpřirozeného... útočiště zešílel... Vykládám si také karty... Tohle spojení vět mi tam nahoře bude připsáno k tíži... Ale je to pravda! Ach! Bože můj, mám jen Tebe — a chtěla bych věřit, že mám trápení proto, že jsem vinna před Tebou, ale myslím, že jsi začal Ty...
Mais hier soir j’ai fait amende honorable, lorsque tout est noir, tout est sale, tout est hostile, il faut prier ou mourir... On dit qu’il ne faut pas s’inquiéter de ce qu’on dit... Si on pouvait ! Moi... c’est au point que je voudrais me cacher dans quelque trou, je n’ose ni sortir, ni voir qui que ce soit... Enfin cela devient maladif... Alors je vais prier; au milieu de toutes ces petites infamies on deviendrait fou sans ce secours... surnaturel... je me tire les cartes aussi... Voilà une association de phrases qui me sera comptée là haut... Mais c’est vrai ! Ah ! mon Dieu je n’ai que Vous et je voudrais croire que je suis embêtée parce que je suis coupable envers Vous, mais je crois bien que c’est Vous qui avez commencé...
To musí být velký hřích oslovovat Boha takhle...
Ce doit être un bien grand péché d’interpeller Dieu comme ça...
Ale stejně mi nezabrání ho prosit — a to je vše, co potřebuji, neboť nevěřím, že by se obtěžoval posílat mi nějakou útěchu.
Enfin, il ne m’empêchera tout de même pas de le prier et c’est tout ce qu’il me faut, car je ne crois pas qu’il se dérange pour m’envoyer quelque consolation-
Modlím se bez naděje — abych občerstvila duši a odvolala se k Božství plnému spravedlnosti a dobroty proti všem těm malicherným ohavnostem —
Je prie sans espoir, pour me raffraichir l’âme et en appeler à la Divinité pleine de justice et de bonté de toutes ces mesquines abominations---
Kdyby se Bůh nestaral o naše malé strasti, nebyl by už Bohem — Bůh pouze vědecký by se mi zdál zcela zbytečný.
Si Dieu ne s’inquiétait pas de nos petites misères, ce ne serait plus Dieu, car un Dieu scientifique me paraîtrait bien inutile.
„Je-li nebe prázdné, neurážíme nikoho, slyší-li nás někdo, nechť se nad námi smiluje.“2
« Si le ciel est désert nous n’offensons personne, Si quelqu’un nous écoute, qu’il nous prenne en pitié ».
Tak ať se tedy nade mnou smiluje — ať tato pronásledování přestanou — ať se mi i ty nejmenší věci neobracejí proti mně...
Et bien qu’il me prenne en pitié, que ces persécussions cessent--- Que les moindres choses ne se tournent pas contre moi...
Ach! Jak bych si přála mít důvod děkovat Bohu... Bylo by to tak dobré... Ať si říkám, co chci... Potřebuji v to věřit... Šťastní i sužovaní, kteří ještě doufají, věří... Den, kdy člověk přestane věřit... to musí být hrozné.
Ah ! je voudrais bien avoir à remercier Dieu... Ce serai si bon... J’ai beau dire... J’ai besoin d’y croire... Les heureux et les tracassés qui espèrent encore y croient... Le jour ou on n’y croit plus... ce doit être épouvantable.
Jsou lidé dost šťastní a lhostejní na to, aby to popírali... Upřímně? Já bych nedokázala. Ti, kteří to popírají, lžou — nevědí o tom nic — a já raději věřím v něco, co mi dává naději na nečekané útěchy, než ve strašlivou nicotu... Co by se s námi stalo, kdybychom neměli tento nejvyšší útočiště? Kleknout si večer, postěžovat si, modlit se a doufat v lepší budoucnost... Věřit, že přání mohou ovlivňovat události... Ale to je skoro...
Il y a des gens assez heureux et indifférents et qui le nient... Sincèrent ? Je ne pourrais pas. Ceux qui le nient mentent, ils n’en savent rien et j’aime bien mieux croire à quelque chose qui me donne l’espoir de consolations inattendues, qu’à un effroyable néant... Qu’est-ce qu’on deviendrait si on n’avait ce suprême refuge ? S’agenouiller le soir, se plaindre, prier et espérer en un avenir meilleur... Croire que des vœux peuvent influer sur les évènements... Mais c’est presque...
Poznámky
Pozn. red.: Z tohoto nápadu vzešel obraz Jean et Jacques (1883, olej na plátně, 155 × 115 cm), přijatý na Salon roku 1883 a následujícího roku oceněný čestným uznáním na mezinárodní výstavě v Nice. Kde je dnes, není jasné – uvádí se Newberry Library v Chicagu, Musée d’Orsay i soukromá sbírka – a žádná reprodukce nebyla dohledána. ↩
Pozn. překl.: Citát z básně Alfreda de Musseta „L’Espoir en Dieu“ (Naděje v Boha, 1838). ↩