Úterý 30. ledna 1883

Přehnal se nevím jaký závan větru... Znovu ožívám, našla jsem obraz... Myslím, že nelze dlouho zůstat pod tíhou takových trápení — cítíme se utěšeni prostě proto, že jsme byli zdrceni, a já jsem mladá a myslím na krásné malby, ten můj proslulý obraz mě znovu uchvátil, nemohu se dočkat příštího léta, abych ho namalovala... Bude krásný, bude krásný, bude krásný.
Ale zatím ten, co jsem dnes našla — to moc není.
Ale vždyť je to nespravedlivé! Proč trampoty a klepy kvůli Bastienovi-Lepageovi! Je to skutečně nesmyslné.
Vždyť přece nikdy nebyla řeč ani o lásce, ani o manželství — to je šílenství! Ještě mi chybělo, aby mi přisuzovali úmysl vdát se za malíře! Ale to je absurdní! A už slyším, jak se to vypráví. Jsem bohatá, svéhlavá, umělkyně, dělám si, co chci, jsem nadšena Bastienovým talentem. Nu tedy!
Vidím, co to je — to vše je proto, že jsem neprojevila dost úcty a lásky dobrému Bohu...
Ale včera večer jsem učinila pokání — když je vše černé, vše špinavé, vše nepřátelské, je třeba se modlit, nebo zemřít... Říká se, že nemáme dbát na to, co se o nás říká... Kdybychom jen mohli! Já... to už došlo tak daleko, že bych se chtěla schovat do nějaké díry, neodvažuji se ani vyjít, ani vidět kohokoliv... Už to začíná být chorobné... A tak se jdu modlit; uprostřed všech těch malých hanebností by člověk bez tohoto... nadpřirozeného... útočiště zešílel... Vykládám si také karty... Tohle spojení vět mi tam nahoře bude připsáno k tíži... Ale je to pravda! Ach! Bože můj, mám jen Tebe — a chtěla bych věřit, že mám trápení proto, že jsem vinna před Tebou, ale myslím, že jsi začal Ty...
To musí být velký hřích oslovovat Boha takhle...
Ale stejně mi nezabrání ho prosit — a to je vše, co potřebuji, neboť nevěřím, že by se obtěžoval posílat mi nějakou útěchu.
Modlím se bez naděje — abych občerstvila duši a odvolala se k Božství plnému spravedlnosti a dobroty proti všem těm malicherným ohavnostem —
Kdyby se Bůh nestaral o naše malé strasti, nebyl by už Bohem — Bůh pouze vědecký by se mi zdál zcela zbytečný.
„Je-li nebe prázdné, neurážíme nikoho, slyší-li nás někdo, nechť se nad námi smiluje.“
Tak ať se tedy nade mnou smiluje — ať tato pronásledování přestanou — ať se mi i ty nejmenší věci neobracejí proti mně...
Ach! Jak bych si přála mít důvod děkovat Bohu... Bylo by to tak dobré... Ať si říkám, co chci... Potřebuji v to věřit... Šťastní i sužovaní, kteří ještě doufají, věří... Den, kdy člověk přestane věřit... to musí být hrozné.
Jsou lidé dost šťastní a lhostejní na to, aby to popírali... Upřímně? Já bych nedokázala. Ti, kteří to popírají, lžou — nevědí o tom nic — a já raději věřím v něco, co mi dává naději na nečekané útěchy, než ve strašlivou nicotu... Co by se s námi stalo, kdybychom neměli tento nejvyšší útočiště? Kleknout si večer, postěžovat si, modlit se a doufat v lepší budoucnost... Věřit, že přání mohou ovlivňovat události... Ale to je skoro...

Poznámky

Pozn. red.: Z tohoto nápadu vzešel obraz Jean et Jacques (1883, olej na plátně, 155 × 115 cm), přijatý na Salon roku 1883 a následujícího roku oceněný čestným uznáním na mezinárodní výstavě v Nice. Kde je dnes, není jasné – uvádí se Newberry Library v Chicagu, Musée d’Orsay i soukromá sbírka – a žádná reprodukce nebyla dohledána. ↩
Pozn. překl.: Citát z básně Alfreda de Musseta „L’Espoir en Dieu“ (Naděje v Boha, 1838). ↩