❦
Pondělí 22. ledna 1883
Lundi 22 janvier 1883
Ten umělec roste pronásledováním. Nesmíte se ho dotýkat, ó Stéphanie? Ale já ho pak miluji. Výsledkem bude nějaká špinavá vymyšlenina — prozatím mě to rozveseluje.
Cet artiste grandit par la persécution. Il ne faut pas y toucher, ô Stéphanie ? Mais je l’aime alors. Il y aura quelque sale invention comme résultat, en attendant on m’égaie.
Už dva měsíce chodím dvakrát týdně k lékaři doporučenému panem Duplayem, jenž, jak si vzpomínáte, neměl čas mě sledovat sám. Léčba, která měla jistě přinést dobré výsledky, je nepřinesla.
Depuis deux mois je vois deux fois par semaine le docteur indiqué par M. Duplay qui ainsi que vous vous le rappelez n’avait pas le temps de me surveiller lui-même. Le traitement qui devait certainement donner de bons résultats, n’en a pas donné.
Není mi lépe, ale doufá se, že to nebude přibývat. „A jestli to nepřibude, máte se považovat za šťastnou.“
Je ne suis pas mieux, mais on espère que cela n’augmentera pas. « Et si ça n’augmente pas vous devez vous estimer heureuse ».
Je to těžké. Lékař je mladý muž bystrého, inteligentního vzhledu — pokaždé jsme si povídali, zvláště od smrti navždy oplakávaného Gambetty. Na léčení jsem chodila s očima ještě zčervenalýma od pláče. Dnes večer, protože to bylo předposlední sezení, mi řekl, že pan Duplay se po mně několikrát ptal — prý jsem ho zaujala.
C’est dur. Le médecin est un jeune à l’air fin et intelligent, nous avons causé chaque fois, surtout depuis la mort du jamais regretté Gambetta. J’allais à mon traitement avec les yeux encore rougis de larmes. Enfin ce soir comme c’était l’avant-dernière fois, il m’a dit que M. Duplay s’est informé plusieurs fois de moi, je l’ai intrigué paraît-il.
Protože jistě chtěl říci, že jsem zaujala i jeho, přiměji ho mluvit tím, že říkám... Cože, opravdu, a čím to, že pan Duplay byl zaujat?
Comme il avait envie sans doute de me dire que je l’intriguai aussi, je le fais parler en disant... Que non, vraiment, et pourquoi M. Duplay a-t-il été intrigué ?
A protože se mezi tímto lékařem a touto svéráznou pacientkou navázala jistá důvěrnost, říkám mu upřímně, že mě velmi baví vědět, jaký dojem dělám na lidi. No — prý vidí tři tisíce pacientů, na které sotva vzpomíná, ale já jsem zaujala toho hrozného chirurga jménem Duplay. … Připadám mu? neobyčejná a byl by si s vámi rád pohovořil.
Et comme une certaine familiarité s’est établie entre ce médecin et cette malade originale, je lui dis franchement que ça m’amuse beaucoup de savoir l’impression que je fais aux gens. Eh bien, il paraît qu’on voit trois mille malades dont on se rappelle guère mais que moi j’ai frappé ce terrible chirurgien qui s’appelle Duplay. Je lui parais ? extraordinaire et il aurait aimer causer avec vous.
„Oh! To proto, že jste mu vyprávěl o všech našich rozhovorech o politice a právech žen...“
— Oh ! c’est parce que vous lui avez parlé de toutes nos conversations sur la politique et le droit des femmes...
„Vůbec ne, ujišťuji vás...“
— Non pas du tout, je vous assure...
„Vždyť jsem mu neřekla ani deset slov.“
— Mais je ne lui ai pas dit dix mots.
„Koneckonců, nevím.“
— Enfin, je ne sais pas.
„A vás jsem zaujala také?“
— Et vous, est-ce que je vous intrigue aussi ?
„Ovšem.“
— Mais oui.
„No a?“
— Eh bien ?
„No, říkal jsem vám to — nemáte v sobě nic obyčejného, máte vlastní myšlenky, nic z toho se nepodobá tomu, co vídáme každý den... Vy sama jste mi říkala, že jste byla vychována jako muž, a hlásáte vzdělání a rovnoprávnost žen.“
— Eh bien je vous l’ai dit vous n’avez rien d’ordinaire, vous avez des idées à vous, cela ne ressemble en rien de ce qu’on voit tous les jours... Vous m’avez dit vous-même que vous aviez été élevée comme un homme, et’vous prêchez l’instruction et l’égalité des femmes.
„Jistě, no a co tedy představuji“
— Certainement, eh bien qu’est-ce que je représente
„No, jste pro člověka velký otazník.“
— Eh bien, on se pose un grand point d’interrogation.
„A pak?“
— Et puis
„Ale nevím — jisté je jen to, že jste neobyčejná.“
— Mais je ne sais pas, ce qu’il y a de certain c’est que vous êtes extraordinaire.
„Tak tedy podivínské nápady?“
— Des idées biscornues alors ?
„Ne, velmi správné — a rozsáhlé vědomosti... Prostě nejste jako všichni a jste pro člověka velký otazník.“
— Non, très justes, des connaissances étendues... Enfin vous n’êtes pas tout le monde et l’on se pose un grand point d’interrogation.
„Tak tedy — vypadám aspoň počestně?“
— Enfin, ai-je l’air respectable ?
„Samozřejmě.“
— Mais certainement.
„No, to je aspoň něco... Ale mně je nápadné, že jsem byla nápadná panu Duplayovi? Dělala jsem vše pro to, abych na sobě neměla nic... nápadného...“
— Eh bien c’est quelque chose... Mais ce qui me frappe, c’est que M. Duplay ait été frappé ? J’ai fait mon possible pour n’avoir rien de... frappant...
Co si asi myslí ten mladý lékař, jenž tak rád probíral věci veřejné s touto ubohou nevyléčitelnou pacientkou?
Qu’est-ce qu’il doit penser ce petit médecin qui causait si volontiers des affaires publiques avec cette pauvre malade incurable ?
Jsem tedy inteligentní? Jaká marnivost! A přepisovat ten rozhovor jako bych si vydávala vysvědčení. Ne, ale koneckonců je to pravda — s lidmi jako tento lékař, jako Émile Bastien, Julian — jsem doma, přicházím se zajímavými myšlenkami, jež mě samotnou překvapují svou správností... Koneckonců je tam výměna, živý rozhovor... Stejně by tomu bylo v tom vzdělaném, moderním, hemžícím se světě, s nímž se setkáváme třeba u paní Adamové... Ale s kým u nás? S tou drobotinou z velkého světa... To je šílenství — deset minut valčíku nebo výměna banalit, odpovědi na komplimenty... a pak?
Je suis donc intelligente ? Quelle coquetterie ! Et transcrire cette conversation comme pour me donner un certificat. Non, mais enfin c’est vrai, avec des gens comme ce médecin, comme Emile Bastien, Julian, je suis chez moi, j’émets des idées intéressantes et qui me frappent moi-même par leur justesse... Enfin il y a échange, conversation vivante... je serais de même dans ce monde instruit, moderne, grouillant qui se rencontre chez Mme Adam par exemple... Mais avec qui chez nous ? Avec les petits gens du monde... C’est fou pour dix minutes de valse où un échange de banalités, des réponses aux compliments... et puis ?
Inu! Nebe ke mně není laskavé...
Enfin ! Le ciel n’est pas bon pour moi...