Pondělí 1. ledna 1883

Gambetta, nemocný nebo raněný již několik dní, právě zemřel.
Nedokáži vylíčit, jak podivně tato smrt zapůsobila. Je nemožné tomu uvěřit. Tento muž byl natolik součástí života celé země, že si nic nelze bez něj představit. Triumfy, porážky, karikatury, obvinění, chvály, vtipy — bez něho nic neobstálo.
Možná... Noviny hovoří o jeho pádu — on nikdy nepadl. Jeho ministerstvo! Lze posoudit ministerstvo šesti týdnů? Jaká fraška a jaká nepoctivost! Žádat po člověku, aby se za čtyřicet dní plně osvědčil — a při tom věčné hrozbě být svržen kvůli otázce kaučukových polévkových mis se dvěma mechanismy.
Ale já jsem daleko od tohoto rozruchu — osamocená a otupělá tím ohavným malováním...
Zemřel se sedmi lékaři — a jaké zájmy ho obklopovaly, jaká přání ho zachránit! K čemu se léčit, trápit, trpět. Smrt mě teď děsí, jako bych ji viděla.
Ano, zdá se mi, že to přijde... Brzy. Ach, jak se člověk cítí malý! A k čemu? Proč? Musí existovat něco za tím vším — tato prchavá existence nestačí, není úměrná našim myšlenkám a touhám. Existuje záhrobí — bez něj se tento život nedá vysvětlit a Bůh se jeví absurdní.
Život po smrti... Jsou chvíle, kdy ho člověk zahlédne, aniž ho chápe — a zděsí se.
Smutný Nový rok s princeznou, Alexisem a Dusautoyem — smrtelně smutným — který hraje nesrovnatelný Chopinův Smuteční pochod. Onehdy jsem spadla na schodech, dnes ráno jsem málem upadla u vany — říká se, že to předznamenává konec... To by tedy věštkyně lhaly... Možná.
Jaká bídná, jaká bídná, jaká bídná existence.
A k tomu ještě — jsem tak pomlouvána. A jak je to možné? Ach, nikdy již neuvěřím tomu, co mi o ostatních řeknou. Svět je hanebný.
A co je strašné — vše, co si o mně kdo vymyslí, se bude vždycky zdát možné a věrohodné... Marně bych se snažila... A nevím, jak se to děje. Je tu hromada lidí, kteří se zabývají mnou, a jak to tak bývá, vždy přehánějí a vymýšlejí, aby jejich hovory byly zajímavější... Ach, někdy to dělám sama, když mluvím o ostatních... Zřídka — a od nynějška nikdy. Měla jsem sen, který si nepamatuji, ale který ve mně zanechal dojem prázdnoty, nicoty, chladu.
Napsala jsem Étincelle, že bych letos ráda udělala portrét její dcery — loni jsem odjela do Nice, jak jsem musela — a ona mi odpovídá nejlaskavějším a nejsympatičtějším dopisem, že mi pošle Mimie 3. ledna. Kdybych ho udělala dobře a obraz s, měla bych vyhráno. Breslau dělá portrét slečny de Rodays, dcery ředitele „Figara“. A protože Étincelle píše do „Figara“ společenskou kroniku, měly bychom nejprve společenskou reklamu a potom by ho ukázala Wolffovi.

Poznámky

Léon Gambetta (1838–1882): republikánský vůdce národní obrany v letech 1870–71, předseda Sněmovny a v letech 1881–82 předseda vlády. Zemřel ve Ville-d’Avray 31. prosince 1882 ve čtyřiačtyřiceti letech; v listopadu ho upoutalo na lůžko zranění ruky z revolveru a zemřel na střevní onemocnění. ↩
Jeho ministerstvo: Gambettův „Velký kabinet“ vznikl 14. listopadu 1881 a padl 26. ledna 1882, poražen kvůli jeho návrhu na revizi ústavy. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „fully“. ↩
Chopinův Smuteční pochod: třetí věta jeho Klavírní sonáty č. 2 b moll, op. 35. ↩
Étincelle: pseudonym Marie Biard de Peyronny, společenské kronikářky Figara (viz 19. března 1881). ↩
Albert Wolff (1835–1891): vlivný umělecký kritik Figara. ↩