Neděle 31. prosince 1882

Je příliš tmavo na malování — jdeme do kostela, odtud ke Gaviniovým, kde nacházíme Géryho. Gérymu, jemuž jsme daly stříbrný džbán na památku Mise-Brun a který poslal ohromnou bonboniéru, stejně jako pan de Morgan. Saint-Amand daroval svůj zarámovaný portrét — a myslím, že to je vše. Půl roku jsme o sobě nedaly vědět — s tím stěhováním člověk ani neví, zda ještě existujeme v této Paříži.
A pak jdeme znovu na výstavu v rue de Sèze. Bastien, Saint-Marceaux a Cazin. Je to poprvé, co vidím Cazinovu malbu — a jsem uchvácena: je to poezie — ale Bastienův večer ve vesnici nezaostává v ničem za tímto básníkem z povolání jménem Cazin, a přitom Bastien byl tak často cejchován nálepkou „prvotřídní technický vykonavatel“.
Tam trávím drahocennou hodinu — to je požitek. Slečna de Villevieille, která mě včera přišla navštívit, má pravdu: nikdo nikdy nesochal tak jako Saint-Marceaux. Slova tak často užívaná a banální — to žije — jsou tu absolutní pravdou. A kromě této mistrovské kvality, která sama stačí, aby byl umělec šťasten, je tu hloubka myšlenky, intenzita citu, jakési nevysvětlitelné tajemno — to, co nečiní ze Saint-Marceaua člověka obrovského talentu, ale co z něj dělá umělce génia.
Jenže je ještě mladý a žije — proto vypadám, jako bych přeháněla. V některých chvílích bych ho stavěla nad Bastiena.
Je to teď utkvělá představa — potřebuji obraz od jednoho a sochu od druhého. Loňský kluk, nazvaný Pas mèche.
Ach! K tomu bych potřebovala dvacet tisíc franků. Myslím, že kdybych je měla, pořád bych před nimi klečela — chtěla bych spát u nohou obrazu a usínat a probouzet se s tím před očima. Prošly jsme se pěšky, podívat se na boudy, a kněz večeří u nás. Včera tu byli Engelhardtovi, princezna a Alexis, kteří shledávají, že jsem velmi zkrásněla.

Poznámky

Jean-Charles Cazin (1841–1901): francouzský malíř atmosférických krajin a figurálních výjevů. ↩
Pozn. překl.: Doslova „žádný knot“, hovorově „nic z toho“; viz záznam ze 14. prosince. ↩