Pátek 17. listopadu 1882

Tedy od nynějška budu méně než kdokoli, neúplná, mrzačka... Budu potřebovat shovívavost a tichou spoluúčast svých blízkých, ohleduplnost cizích. Nezávislost, svoboda – to vše je pryč.
Já, tak hrdá – budu se muset každou chvíli červenat a nedůvěřovat sama sobě. Píši to, abych si to vryla do vědomí, ale ještě tomu nevěřím. Je to tak hrozné, ale ještě si to neuvědomuji – je to tak kruté, tak neuvěřitelné...
Pohled na svou svěží, růžovou tvář v zrcadle mě naplňuje lítostí... Ano, všichni to vědí nebo se to dozvědí – všichni ti, kteří již byli tak šťastní, když mě mohli pomlouvat... Je hluchá...
Ale Bože můj, proč najednou tahle hrozná, strašná, děsivá věc? Proč ne zlomená noha, nebo zub, nebo cokoli. Proč tohle?
Ještě tomu nevěřím.
Byli jsme u Gaviniových – stále tytéž projevy přátelství, tytéž rozhovory, v Paříži se člověk nudí k smrti, nikdo tu není atd. Za šest týdnů se budou všichni výborně bavit a příští rok v listopadu bude ona zase říkat, že je to pohroma, že letos nikdo není k vidění atd. – až se salóny opět otevřou.
Viděla jsem i Juliana, ale ne dlouho – měl přesto čas mluvit o velkém bonapartistovi a já se ho zeptala, co bere měsíčně za udržování tohoto plamene v mém srdci.

Poznámky

„Velký bonapartista“: Paul de Cassagnac (1842–1904). ↩