Sobota 18. listopadu 1882

Přišla paní Gaviniová, tatínek je velmi nemocný a viděla jsem Tonyho a portrét.
Ten portrét se mi zdá špatný. To nejsem já – není to můj výraz, ani moje ústa, ani má pleť. Nejsem tak bledá, mám oči mnohem živější a ústa nekonečně dětštější; co se týče nosu, udělal mi mezi očima ostré hrany a tvrdosti, které nemám. Zkrátka celý obličej je příliš rozmydlený, navzdory té nevhodné tvrdosti nosu – a póza není moje, nikdy nebývám tak strnulá a nikdy jsem neměla takto nafouknuté tváře, ani tak pečlivě učesané vlasy.
Ale budiž – jen ať se rodině líbí, protože to jsou čtyři tisíce franků... k zaplacení.
Neříkám nic o tom, co si myslím, naopak se snažím obdivovat – ale dnes večer před portrétem to bylo nemožné. Ostatně, i kdyby to nebylo podobné, i kdyby přikrášlené nebo zohyzdněné, mohla to být hezká věc, obraz příjemný k pohledu, prostě příjemné umělecké dílo (rozumím tím „příjemné“ nikoli ve smyslu sladkého, manýrovaného a maloměšťáckého, ale vše, co je příjemné očím inteligentních lidí – prostě dobrou věc). A tohle to není.
Vše je propracováno k vyčerpání, vše je vymydleno do mdloby...
Bojidar přišel během večeře. Nasadil mužné způsoby a utahuje si ze Sáry.

Poznámky

Sarah Bernhardtová (1844–1923), velká herečka. O tři dny dříve Marie napsala, že Bojidar kdysi věřil v „la virginité de Sarah Bernhardt dont le fils a été à l’école avec lui“ (097.0073); nyní s „mužnými způsoby“ žertuje o jejím soukromém životě, o němž kolovaly nekonečné klepy. ↩