Čtvrtek 16. listopadu 1882

Měla jsem sérii zlověstných snů, které musely věstit něco hrozného. To se stalo — myslím alespoň, že to je to, i když jde o neštěstí předvídané a na které jsem se jaksi zvykla. Ale co horšího ještě přijde, není-li to tohle? Šla jsem k velkému lékaři, nemocničnímu chirurgovi; neznámá a skromná, aby mě neklamal. Oh, to není milý pán. Řekl mi to velmi prostě. Nikdy se neuzdravím. Ale můj stav se může uspokojivým způsobem zlepšit, takže to bude snesitelná hluchota — a snesitelná je již nyní, bude prý ještě více. Ale pokud nebudu přísně dodržovat léčbu, kterou mi předepisuje, bude se to zhoršovat. Doporučuje mi také menšího lékaře, který mě bude sledovat dva měsíce, protože on sám nemá čas mě vidět dvakrát týdně, jak je třeba. Poprvé jsem měla odvahu říct:
„Pane, hluchnu.“ Dosud jsem říkávala: „Neslyším dobře, mám ucpané uši,“ atd. Tentokrát jsem se odvážila říct tu hroznou věc a lékař mi odpověděl s chirurgovou brutalitou.
Přeji si, aby neštěstí ohlášená mými sny byla tohle — ale nedoufám v to, protože to není ani nové, ani neočekávané, a tudíž mě nebe nemuselo varovat sny; bude to tedy něco jiného.
Snad oslepnu, nebo skoro. Jedno oko mi již vidí dvakrát hůř než druhé. Ale nezabývejme se předem laskavostmi, které Bůh chová v záloze pro svou pokornou služebnici. Prozatím jsem jen hluchá. Večer, když je tam mnoho lidí, v hluku společenského večírku slyším dobře — i v kočáře.
Ale v obyčejných, klidných rozhovorech jsem hodna soucitu. Vždy se musím snažit stát co nejblíže k lidem, což je trapné a co mi nedovoluje zachovat ten klidný a půvabný postoj, který tak sluší, ani hravost gest, ani... Kdybych měla malovat portrét... A kdyby...
Ostatně říká, že se to jistě zlepší. Dokud mám rodinu, která bdí kolem mě a přichází mi na pomoc s obratností náklonnosti, ještě to jde... Ale sama, uprostřed cizích lidí.
A kdybych měla zlého nebo málo citlivého manžela... Ve dvaadvaceti letech. Kdyby to aspoň byla cena za nějaké velké štěstí, jímž bych byla zahrnuta bez zásluh... Ale–
Proč se tedy říká, že Bůh je dobrý, že Bůh je spravedlivý.
Proč Bůh nechává trpět? Jestliže On stvořil svět, proč stvořil zlo, utrpení, zákeřnost? Odkazuji své čtenáře na Mussetovu báseň „Naděje v Boha“ a prosím svého vydavatele, aby ji sem zařadil v plném znění.
Tedy, nikdy se neuzdravím...
To bude snesitelné — ale bude tu závoj mezi mnou a zbytkem světa. Vítr ve větvích, šumění vody, déšť dopadající na okno... Slova šeptem... S Kotchoubeyovými jsem ani jednou nebyla v nesnázích, ani při jídle ne; jakmile je hovor jen trochu živý, nemám si na co stěžovat. Ale v divadle neslyším herce úplně, ani když mám přední lóži — a s modely v tom hlubokém tichu se nemluví nahlas... Ostatně... Jak pak— Jistě, dalo se to jaksi předvídat už dva roky, měla bych si na to být zvyklá... Zvyklá jsem, ale přesto je to děsivé.
Jsem zasažena v tom, co jsem nejvíc potřebovala, co mi bylo nejdražší... Bude si moci ze mě dělat posměšky i imbecil. Byla jsem... Nebudu již moci...
Kéž by to aspoň zůstalo jen u toho...

Poznámky

„Nemocniční chirurg“ (chirurgien des hôpitaux): chirurg s místem v pařížských veřejných nemocnicích. ↩
„L’espoir en Dieu“ (Naděje v Boha, 1838): filozofická báseň Alfreda de Musset (1810–1857) o problému zla a boží spravedlnosti. ↩