❦
Úterý 29. srpna 1882
Mardi 29 août 1882
Tato kniha mnou otřásá. Ouida není ani Balzac, ani Sandová, ani Dumas, ale napsala knihu, která mi z... profesních důvodů způsobuje horečku. Má velmi správné myšlenky o umění a názory nasbírané v ateliérech v Itálii, kde žila. Jsou tam místa, kde říká například, že u pravých umělců, nikoli řemeslníků, převyšuje pojetí nezměrně jejich schopnost je provést. A pak velký sochař Marix (stále v románu), který vidí modelační pokusy mladé hrdinky, budoucí geniální ženy, říká: „Ať přijde pracovat — udělá, co bude chtít.“
Ce livre me bouleverse. Ouida n’est ni Balzac, ni Sand ni Dumas mais elle a fait un livre qui pour des raisons... professionnelles me donne la fièvre. Elle a des idées très justes en art et des opinions cueillies dans les ateliers en Italie ou elle a vécu. Il y a des choses où elle dit par exemple que chez les vrais artistes, non les artisans, la conception est incommensura-blement supérieure à leur pouvoir d’exécution. Et puis le grand sculpteur Marix (toujours dans le roman) qui voit les essais de modelage de la jeune héroïne, future femme de génie, dit: qu’elle vienne travailler, elle fera ce qu’elle voudra.
„Ano,“ říkával Tony, dlouze hledě na mé kresby v ateliéru, „pracujte, slečno — uděláte, co budete chtít.“
— Oui, disait Tony en regardant longuement mes dessins à l’atelier, travaillez mademoiselle, vous ferez ce que vous voudrez.
Ale nepochybně jsem celou dobu pracovala vedle — Saint-Marceaux to řekl: mé kresby jsou kresby sochaře a já vždy milovala formu nade vše. Zbožňuji také barvu, ale nyní, po této knize — a vlastně i předtím... malba mi připadá ubohá vedle sochařství. Ostatně bych ji měla nenávidět, jako nenávidím všechny napodobeniny, všechny podvody. Nic mě tak nedráždí, jako když vidím plastické věci napodobené malbou na plátně, které je nutně ploché a hladké. Co je hroznějšího než malované basreliéfy, malované bordury... Počínaje krásnými uměleckými díly až po tapety mě to dráždí jako červená býka. Rám napodobený malbou na některých stropech — dokonce v Louvru... A bordury v pokojích zařízených podnájmů, které napodobují řezbované dřevo nebo krajkové volány. Je to odporné.
Mais j’ai travaillé à côté sans doute, Saint Marceaux l’a dit, mes dessins sont des dessins de scultpeur et j’ai toujours aimé la forme par dessous tout. J’adore bien aussi la couleur, mais maintenant, après ce livre et même avant... la peinture me paraît misérable à côté de la sculpture. Du reste je devrais la haïr comme je hais toutes les imitations, les impostures. Rien ne m’irrite comme de voir des choses en relief imitée en peinture sur une toile nécessairement plate et unie. Quoi de plus horrible que des peintures de bas-relief, de bordures... A partir des belles choses d’art jusqu’au papier peint cela m’enrage comme le rouge enrage le taureau. Un cadre imité en peinture dans certains plafonds, même au Louvre... Et les bordures des chambres d’appartements meublés qui imitent des bois sculptés ou des volants de dentelle. C’est odieux.
Ale co mě tu zdržuje? Nic. Jsem svobodná, jsem zařízena tak, že mému uměleckému štěstí nic nechybí. Celé patro jen pro mě. Předpokoj, toaletní kabinet, ložnice, knihovna spojená širokým otvorem s ateliérem, takže to dohromady měří dvanáct metrů, ateliér se skvělým světlem ze všech stran, podle libosti. Vedle komora na harampádí a nad ní jakási velká galerie, která ústí přímo do ateliéru, odkud lze vidět své obrazy z ptačí perspektivy a která nahoře dává tlumené, vzdálené světlo. Pak malá zahrada, kam mohu sejít pracovat.
Mais qu’est-ce qui me retient. Mais rien. Je suis libre, je suis installée de façon à ce que rien ne manque à mon bonheur d’artiste. Un étage entier à moi. Antichambre, cabinet de toilette, chambre, bibliothèque communiquant par une large baie avec l’atelier et donnant une longueur de douze mètres, atelier avec un jour splendide, venant de tous côtés, à volonté. Chambre de débarras à côté et une espèce de grand balcon au dessus donnant dans l’atelier même, duquel on peut voir ses tableaux à vol d’oiseau et qui donne un jour obscur et lointain en haut. Puis un petit jardin ou je puis descendre travailler.
Dala jsem zavést mluvicí trubici, aby za mnou nikdo nechodil nahoru a nerušil mě a abych nemusela často scházet dolů. Zde je plán — lépe pochopíte.
J’ai fait mettre un porte-voix pour qu’on ne monte pas me déranger et pour ne pas descendre souvent. Voici un plan, vous comprendrez mieux.
Poznámka editorů
[Pozn. vyd.: zde je plán jejího ateliéru nakreslený Marií v deníku.]
[Note de l’éd. : ici un plan de son atelier dessiné par Marie dans le journal.]
Co dělám? Malou dívku, která si přehodila starou černou sukni přes ramena a drží otevřený deštník. Pracuji venku a skoro každý den prší.1 A pak... Co to znamená? Co je to ve srovnání s myšlenkou v mramoru? A co si počnu se svým náčrtem starým tři roky — je z října 1879. Dali nám u Juliana tento námět a uchvátil mě stejně jako Svaté ženy u hrobu. Ariadna. Julian a Tony shledali, že je v tom dobrý cit — mě to drží stejně jako můj nynější obraz. Už tři roky se chystám pustit se do sochařství, abych ten námět ztvárnila... Před banálními věcmi se cítím bezmocná... A to strašlivé „k čemu?“ mi podtíná ruce. Théseus uprchl v noci — Ariadna, octnuvši se sama za úsvitu, prochází ostrovem na všechny strany, když při prvních paprscích slunce, dosáhnuvši konce skály, vidí na obzoru jako tečku — loď... Zde je okamžik, který je třeba uchopit a který se těžko vypráví: nemůže jít dál, nemůže volat, voda je všude kolem, loď je jen tečka sotva viditelná — a ona padá na skálu, hlavou na pravé paži, v póze, která musí vyjadřovat veškerou hrůzu opuštění, zoufalství, bezmoci té ženy, kterou tam zbaběle opustili... Neumím to říci, ale je tam vztek bezmoci, svrchovaná sklíčenost, kterou je třeba vyjádřit a která mě zcela pohlcuje. Rozumíte — leží na okraji skály, vyčerpaná bolestí a podle mne bezmocnou zuřivostí, je tam odevzdání celé bytosti, konec všeho... Ta příkrá skála, ta brutální síla svazující vůli... Zkrátka...
Qu’est-ce que je fais ? Une petite fille qui a mis sa vieille jupe noir sur ses épaules et qui tient un parapluie ouvert. Je travaille dehors et il pleut presque tous les jours. Et puis... Qu’est-ce que ça signifie ? Qu’est-ce comparé à une pensée en marbre ? Et qu’est-ce que je fais de mon esquisse d’il y a trois ans, car elle est d’octobre 1879. On nous a donné ce sujet chez Julian et j’en ai été saisie comme des Saintes femmes au sépulcre. Ariadne. Julian et Tony ont trouvé qu’il y avait là un bon sentiment, moi j’en suis prise comme du tableau d’à présent. Voilà trois ans que je suis sur le point de sculpter pour faire ce sujet... Je me sens sans forces devant des choses banales... Et le terrible à quoi bon? Me coupe les bras. Thésée s’est enfui pendant la nuit, Ariadne se trouvant seule à l’aurore parcourt l’île en tous sens lorsqu’aux premiers rayons du soleil, arrivée à l’extrémité d’un rocher elle voit comme un point à l’horizon, le vaisseau... Alors-Voilà le moment à saisir et difficile à raconter; elle ne peut plus aller plus loin, elle ne peut pas appeler, l’eau est là tout autour, le vaisseau n’est qu’un point qu’on voit à peine, alors elle tombe sur la roche la tête sur le bras droit dans une pose qui doit exprimer toute l’horreur de l’abandon, du désespoir, de l’impuissance de cette femme laissée là lâchement... Je ne sais pas dire mais il y a là une rage d’impuissance, un abattement suprême à exprimer qui m’empoigne complètement. Vous comprenez elle est là sur la limite du rocher, épuisée de douleur et selon moi de rage impuissante, il y a là un laisser aller de tout l’être, la fin de tout... Ce rocher abrupt, cette force brutale qui enchaine la volonté... Enfin...
Ano — starost o perspektivu linií je klamání, starost o tóny, o barvu je věc ubohá, věc řemesla, která postupně pohlcuje vše, až nenechá místa myšlence. Myslitelé a básníci v malbě jsou co do provedení až v osmé řadě.
Oui, la préoccupation de la perspective des lignes est une tromperie, la préoccupation des tons, de la couleur est une chose misérable, une chose de métier et qui petit à petit absorbe tout ne laissant plus de place à la pensée. Les penseurs et les poètes en peinture sont des exécutants de huitième ordre.
Jak jsem to mohla tak špatně posoudit? A křečovitě se držet té šílené energie...
Comment ai-je pu méconnaître à ce point ? Et me cramponner à cette folle énergie...
Poznámky
Pozn. red.: Jde o obraz „Deštník“ (olej na plátně, 93 × 74 cm), dnes ve Státním ruském muzeu v Petrohradě (inv. Ж-2740) pod ruským názvem „Дождевой зонтик“; muzeum jej roku 1904 získalo od Mariiny matky. Obvykle se datuje rokem 1883, deník ale klade jeho vznik sem – pod širé nebe, do deště v Rue Ampère v srpnu 1882. ↩