Pondělí 28. srpna 1882

Jsou dny, kdy opravdu věřím, že tady něco mám. Poslyšte — je nemožné, aby tato horečka, tato vzepětí, tato láska k tomu, co dělám, nebyly určeny k tomu, aby vyústily v něco velkého. Je nemožné vidět a cítit přírodu a formu tak jako já, aniž by člověk dospěl k...
Nakreslila jsem druhou postavu obrazu, a pak — jak Tchernitská přišla, zatímco jsem pracovala, a četla v rohu — udělala jsem z ní rychlou skicu.
Nikdy nic neupravovat — žádná úprava nestojí za pravdu, velké umění spočívá v tom, zachytit správný okamžik a dělat, co člověk vidí... Ale přece si uvědomte tuto pravdu: ke správnému kopírování přírody je potřeba génius a obyčejný umělec ji bude moci vždy jen parodovat... Zručný řemeslník, který kopíruje jen pro kopírování, vytváří vulgární dílo, které dav nazývá realistickým a jímž často právem pohrdá. Nejde o to vzít kohokoliv a namalovat ho tak, jak ho vidíme — zachycený pohyb, póza se udrží jen přibližně a při pózování to ztuhne; duch musí být zasažen a udržet dojem okamžiku, kdy člověk věc spatřil. Tam se pozná umělec.
Přečetla jsem znovu jednu knihu od Ouidy — ženy s ne příliš velkým talentem — jmenuje se Ariadne a je v angličtině. Kniha stvořená k tomu, aby dojímala v nejvyšší míře; za poslední tři nebo čtyři roky jsem se ji dvacetkrát chystala číst znovu a pokaždé jsem couvla, protože jsem věděla, jaké pohnutí mi způsobila a že by mi je způsobila znovu. Pojednává o umění a lásce a odehrává se v Římě.
na okraji
Při prvním čtení mě dojmula jedině láska a Řím.
Tři věci dohromady — z nichž jediná by stačila, aby mě nadchla — a láska je mezi nimi ta nejmenší; kdyby se z knihy láska vyjmula, zbylo by dost, aby mě to přivedlo k šílenství. Chovám k Římu zbožnou lásku, úctu, vášeň, jíž se nic nevyrovná. Neboť Řím umělců a básníků, ten pravý, ve mně světský Řím, který mi způsobil tolik utrpení, ani trochu nepoznamenal. Vzpomínám jen na poetický a umělecký Řím — a ten mě přivádí na kolena. V knize jde o sochařství — a já se k němu pořád chystám; včera večer jsem nemohla spát!
Ó božská sílo umění, ó nebeský a nesrovnatelný cite, který člověka drží daleko od všeho, ó nejvyšší rozkoši, která ho povznáší nad zem — se sevřenou hrudí a očima zvlhlýma slzami tě vzývám a padám na tvář před Bohem, aby mi dopřál své ochrany. Je to k zešílení — chci dělat deset věcí najednou, cítím, věřím, věřím — slyšíte? — že udělám něco dobrého. A má duše vzlétá do neznámých výšin.
Jen aby to nebylo proto, abych pak klesla ještě níž... Ty návraty jsou strašné, ale v životě je potřeba všeho... Dny sklíčenosti následují hodiny vzrušení — člověk trpí v obou. Přesto nejsem taková pozérka, abych tvrdila, že trpí stejně.
Nic neupravovat? A obrazy? Můj? Nuže, je to skoro totéž — námět vás zastaví, zasáhne, a je zřejmé, že si v tom okamžiku představíte scénu, uvidíte obraz. Byla-li vaše představivost zasažena živě, uvidíte ho skoro ve stejnou chvíli, kdy čtete nebo přemýšlíte. Jsem si jistá, že všechny skutečně dojemné obrazy byly pojaty takto. Mimo to je jen hledání a opravování — akademie. Dělat je třeba jen to, co se vnucuje, co vás trápí a drží.
Dumas má naprostou pravdu — člověk nedrží námět, to námět drží člověka. Muž, který hraje za sto sou, může prožívat stejné úzkosti jako ten, kdo hraje sto tisíc franků... Mohu si tedy uvědomit...
Ne, ne! Je ve mně taková potřeba vyjádřit své dojmy, taková prudkost uměleckých emocí, tolik zmatených věcí se mi tlačí v hlavě, že se to jednoho dne musí nějak vyjádřit. Formule — ó, ta formule.
Všechna hrabata hledající věno řeknou, že formulí by byl sňatek. Nejsem dost naivní, abych zaměňovala... dojmy. Nejsem světice a někdy bych ráda byla chlapcem — ale nepleťme prosím pozemské touhy, které chápu intuicí nebo přirozeností... S těmi ostatními... To, čemu pan Dumas fils říká láska, je potřeba jako každá jiná, bez níž se snadno obejde ten, kdo je víc než dívka nebo zvíře.
Co se lásky týče — pravé lásky — nuže, je to vedlejší věc, doplněk, korunování stavby, přinejmenším pro mě.
K ní se dojde jinou cestou — být znám, slavný, velký — to s sebou zcela přirozeně přináší úspěchy a vášně, které člověk probouzí. Ale už zase odbočuji od tématu.
Šlo prostě o to, říct „jděte k šípku“ falešným Diogenům, kteří by chtěli snížit na svou úroveň city, jež nejsou schopni pochopit. Existují špinavé, ničemné, hnusné stvůry, které veškeré ženské ambice svádějí na tělesné příčiny... provdejte ji a přestane malovat. A přitom by šlo jmenovat ženy vdané nebo jakoby vdané, které měly talent i génius. Byly i takové, které zůstaly Johankami z Arku, ale takoví byli i velcí muži. Vidíte přece, ničemní fyzikové, že nejste nic než hrubci. A protože vám musím říci vše — vězte, ohavná zvířata svatého Antonína, že když vyznavači Umění myslí na to, čemu pan Dumas fils říká láska, myslí na to jako na večeři, na spánek atd. A že kdybych byla vdaná, nevzalo by mi to lásku k Umění, ale naopak by mi to dovolilo věnovat se mu s větším klidem, nemajíc jiné trápení než to myšlenkové. Je mi líto, že vám to říkám, ale zdá se mi, že diskutuji s bytostmi a odpovídám na jejich námitky.