CZEN UK FR

Úterý 21. února 1882

Och! Obrovský úspěch — v pondělí jedeme na bitvu květin v maskách, ale bez škrabošek. Tatínek, máma, teta a princezna se skromně drželi vzadu — a Dina, Paul, Nini, Bojidar a já v předvoji — všech pět mladých a svěžích v bílých watteauovských kostýmech, fialové stužky, violky — trocha pudru — a na tom všem si pohrává slunce. Zaplavili nás květinami a celou dobu nás vítali naprosto lichotivými výkřiky — velké kytice pršely — odpovídali jsme — zkrátka bylo to rozkošné, rozkošné, rozkošné. A všichni byli tak přesvědčeni, že náš vůz dostane čestný prapor — je to dnes ráno i v novinách — a přece jsme nedostali nic. Komité mělo jiné… koho odměnit — ale kdyby to bylo všeobecným hlasováním!! Říkám vám, že jsme se vrátily opojeny naším triumfem. Bojidar nám to nepřestával vyprávět, jako bychom tam nebyly — a slyšeli jste tu nebo tamtu nebo jiného, co nám říkali, jak tleskali — a lid — až prodavači květin nám házeli kytice. A kvůli opěvování našich vítězství zapomněl i na Saru — s jejími rameny jako věšák na kabáty, dlouhými pažemi, zkroucenýma rukama… Ostatně stále tančíme. Úterý bylo trochu zatemněno hanebným chováním Komité, jež dalo první prapor Lewinovi a Durandovi — kteří neměli nic zvlášť hezkého — a třetí prapor pierotům Louis XV, kteří si plně zasloužili první. Kde je spravedlnost??! Ale večer! Ostatně to je zvěčněno v inkoustových siluetách. Nejprve se vydáme k Tistovi, jenž nám půjčí domina z tečkovaného kaliku s červenými puntíky — koupíme škrabošky — a vpřed: Bojidar a já v čele — Dina, Paul a jeho žena se vlekli s námahou a zastavovali se každých deset minut, aby řekli: „Pojďme domů, už není nic k vidění.“ Ale Bojidar zachránil situaci — řádil jako čert — nikdy jsem neviděla nic podobného — sám rozproudil dav, dost sklíčený, složený z cizinců přicházejících se dívat na to vše se smutným výrazem. Ne, čestné slovo — takoví lidé přece jsou!

Mardi 21 février 1882 Oh ! un succès monstre, nous allons lundi à la bataille de fleurs déguisés mais sans masques. Papa, maman, ma tante et la princesse se tenaient modestement en arrière et Dina, Paul, Nini, Bojidar et moi sur la brèche, tous cinq jeunes, pimpants avec nos costumes Watteau blancs, rubans mauves, violettes, un œil de poudre avec le soleil jouant sur tout cela. On nous a inondés de fleurs et salués d’exclamations tout à fait flatteuses tout le temps; les grands bouquets pleuvaient, nous avons riposté enfin c’était ravissant, ravissant, ravissant. Et tout le monde était tellement sûr Que notre char aurait la bannière d’honneur que c’est dans les journaux ce matin et pourtant nous n’avons rien eu. Le comité avait d’autres chats à... récompenser mais si ç’avait été le suffrage universel !! Je vous dis que nous sommes revenues grisés de notre triomphe. Bojidar n’arrêtait pas de nous le raconter comme si nous n’avions pas été là, et avez-vous entendu celle-ci ou tel autre ou encore celui-là, ce qu’on nous a dit comme on a applaudi, et le peuple, jusqu’aux marchands de fleurs qui nous ont jeté des bouquets. Et on oubliait Sarah pour chanter nos victoires avec ses épaules en porte-manteau, ses longs bras, ses mains tortillées... Du reste nous dansons encore, mardi a été un peu obscurci par l’ignoble conduite du Comité qui a donné une première bannière aux Lewin et Durand qui n’avaient rien de bien joli et une troisième bannière aux pierrots Louis XV qui méritaient amplement la première. Justice ou es-tu ??! Mais le soir ! Du reste c’est immortalisé en silhouettes à l’encre. D’abord nous nous rendons chez Tiste qui nous loue des dominos de calicots à pois rouges, nous achetons des loups et allez donc: Bojidar et moi en avant, Dina, Paul et sa femme se traînaient péniblement et s’arrêtaient toutes les dix minutes pour dire: rentrons, il n’y a plus rien à voir. Mais Bojidar a sauvé la situation en se démenant comme un diable, je n’ai jamais rien vu de pareil, à lui tout seul il a amené la foule assez morne composée d’étrangers qui venaient voir tout cela d’un air triste. Non ma parole d’honneur il y a des gens !