Neděle 15. ledna 1882

U Gaviniových a u Étincelle, jež je rozkošná. Je tam velký článek o našem večírku — ale jak se dalo čekat, nejsme spokojeny: přirovnává mě k Rozbitému džbánu a naši se bojí, že to v Poltavě budou považovat za urážku… Jsme příliš hloupé — článek je výborný — jenže ona před dvěma dny řekla, že jsem jedna z nejhezčích žen Ruského impéria, a tentokrát se spokojila s popisem mých šatů. Odtud zklamání.
Ale já jsem celá pro Umění — věřím, že jsem spolu s pleurisií chytila posvátný oheň kdesi ve Španělsku; začínám se přeměňovat z dělnice v umělkyni — je to nanejvýš nebeská inkubace, jež mě trochu rozumu zbavuje… Večer vymýšlím kompozice, sním o Ofélii, pod-Potain mi slíbil, že mě zavede do Sainte-Anne vidět tváře bláznivých žen… Kromě toho mě posedl Arab — starý Arab sedící a zpívající s jakousi kytarou — a přemýšlím o velkém kousku pro příští Salon, o rohu Karnevalu… Ale k tomu je třeba jet do Nice… Ano, ale Arab je v Alžíru? Ano, Neapol na Karneval… Dobře — ale abych provedla svůj kus na plenéru v Nice, mám tam vilu a… Říkám vám — a přitom mám chuť zůstat tady, vidět Bastien-Lepaga… kdo ví?

Poznámky

Pozn. překl.: „La Cruche cassée“ (Rozbitý džbán) — slavný obraz Jean-Baptiste Greuze (1725–1805), zobrazující půvabnou mladou dívku s rozbitým džbánem, alegorii ztracené nevinnosti. Přirovnání bylo tedy komplimentem. ↩
Pozn. překl.: Sainte-Anne — hlavní veřejný psychiatrický ústav v Paříži, otevřený roku 1867. ↩