Pátek 13. ledna 1882 – 1. ledna

Nejsem příliš spokojena, ačkoli vše proběhlo podle předpokladů. Byla bych si přála vybranější společnost — byla bych si přála, aby to bylo něco víc než hezký večírek pořádaný hodnými Rusy, kteří sotva znali polovinu svých hostů. Odtud jistá stísněnost — příště to bude lepší… A pak bych byla ráda měla našeho velvyslance, a všechno, co je vznešeného a velkého…
Místo toho… Oba Coquelini byli skvělí a salon vypadal rozkošně — spousta hezkých žen, předně okouzlující trio: paní de Reverseaux, dcera Janviera de la Motte, paní Thouvenel a paní de Jolly. Hraběnka Kessler — téměř všechny ostatně hezké… A celkově — jak říká Tony, který stejně jako Julian nepřišel — slušní hosté. Stará paní Gavini byla nadšena: pozvala své přátele a nakonec tančila — čestné slovo! — ba dokonce i valčík s hrabětem Platerem.
A starý Gavini nás pronásledoval — Gabriela i mne — a vsadím se, že věří, že by z toho něco mohlo být, a poradí starému pánu Géry, aby na to tlačil. Starý pán Géry mě zbožňuje; se synem se rozcházíme jen málo, právě tolik, kolik žádá slušnost. Nejprve byla večeře. Hrabě Jurowski, švagr nevinné Isabelle, Gaviniovi, Géryovi, Morgan, Saint-Amand, princezna a Bojidar. Celkem šestnáct osob.
S Coqueliny jsme byli velmi laskavi — nebudou si stěžovat na naši měšťáckost. Podala jsem rámě staršímu, aby mě odvedl k bufetu — jsme přece umělci, ne?
jen při kotilionu při vedení kotilionu byli tak hloupí!
Dina, Paul, nevím kdo a co — nikdo nevěděl, kdo povede. Bojidar odešel nespokojen. Zkrátka nastala chvíle zmatku, z níž mě velmi nepříjemně zamrazilo, a šla jsem si sednout s Gabrielem na divan v ateliéru, ještě krásnějším díky látkám přivezeným ze Španělska a osvětleném růžovými svíčkami a lampou, jež tu vrhala rozkošné šero. Inu, ten ohavný Gavini za námi přišel i tam — vím dobře, že bude přesvědčen, že Gabriel je můj vyvolený. Já se věnuji Coquelinovi a myslím, že se mi daří navázat jakýsi proud souznění.
Ah! A pak z umělců Bastienův bratr — on sám zase chyběl. Bratr je aspoň něco — a ve čtvrtek jedeme k tomu pravému s paní Cartwrightovou a Georgesem Bertrandem… Loni namaloval obdivuhodný, dojemný obraz nazvaný Le drapeau. Pochválila jsem ho ve své kronice a on mi poslal několik velmi laskavých slov. Zaslala jsem mu pozvání „od P. Orell“. Představuje mi ho Pollack. Je to zábavné — zahrnuje mě velkými komplimenty, neboť ačkoli jsem je skrývala, Dina ukázala některé mé studie, komu bylo třeba. Carrier-Belleuse se přede mnou rozplýval — ke konci večera, když se na mě díval, byl celý změklý a sentimentální, a zdůrazňoval krutost hesla Gloriae Cupiditas.
To je mladík, který by se dokázal vážně zamilovat — možná se již zamiloval — ale to přejde; dobře vidí, že tu je Gloriae Cupiditas a nic jiného.
Ve tři hodiny se podávala noční večeře — Gabriel po mé pravici, Wodzinski, Villevieille. Zbývalo ještě skoro šedesát hostů. Nini byla rozkošná, hezká, s nádhernými rameny a krásnou róbou — stejně jako Dina, máma a teta.
Měla jsem na sobě šaty ušité společně Doucetem a mnou — téměř věrnou reprodukcí Greuzova Rozbitého džbánu. Vlasy rozevláté, stočené do malého drdolu dost vysoko na zátylku. Dlouhá šňůra bengálských růží, která se ztrácela v sukni a cestou opadávala. Sukně zcela plisovaná a krátká z hedvábného mušelínu. Živůtek z nádherného saténu, šněrovaný vpředu, velmi volný, tvořící záhyby na pase, bez špičky, fichu uvázané nakřivo. Druhá sukně z mušelínu podšitého saténem, vpředu otevřená a přehnutá v záložkách tvořících paniery, jeden z nich plný růží — tato druhá sukně tvořila malou vlečku vyšívanou zevnitř růžemi. Vypadala jsem rozkošně — a ten odporný pod-Potain se procházel jako stín a napomínal mě, abych netancovala.
Ke konci večera jsem zamilovaná do Gabriela. On, Melissano, Alexis a další zůstávají až do pěti hodin. Usínám a usilovně myslím na ten náš flirt dvakrát do roka — vídáme se totiž sotva dvakrát ročně — a dnes večer po noční večeři a možná i před tím, během vstávání vstávání, pak předcházeného kotilionem… nevím co… Jako při průjezdu Berlínem — pravé dívčí myšlenky… vrhnout se mu do náručí… to jest vdát se… nevidíc v tom nic než svobodu odjet sami dva kamkoliv. To si dovedete představit. Dvacetkrát jsme si žertem vyznávali lásku — a dnes večer mu říkám, co si o něm myslím: dokonalý, dobře vychovaný, rozkošný, malý diplomat — ale nula, prázdný, dutý, nic v něm není. Stále se smějíc. A přece touha odejít s ním — všechny ohledy na jmění, na dům zmizely před tímto dětským rozmarem.
Jenže takové věci u mne netrvají — dnes ráno to se zdá vzdálené a hloupé, ba nepříjemné… Přitom včera, na okamžik, oba vážně — vzal mou ruku a políbil ji s upřímným výrazem… A při rozkošném světle ateliéru: moje ruka byla holá; měla jsem chvíli dívčího rozrušení, jež muselo dát dětský nádech kaskádě mých obvyklých rozhovorů s tímto archandělem sedmadvaceti let — jako v Pailleronově „Světě, kde se nudí“, nečitelné jako bláznivá vidět se malou dívenkou po slovech Royera, Arthura — přesně už nevím.
Máma je vždy tak nešikovná — šla k Saint-Amandovi, aby ho pověřila rozdáváním pozvánek svým přátelům… To se dělá, ale ne takto… Tolik věcí mě zraňuje — byla jsem z toho tři dny zachmuřená.
Mladší Coquelin přišel pro svůj rukopis. Je neodolatelně komický.
Melissano na večeři.

Poznámky

Pozn. překl.: Zřejmě obraz Georgese Bertranda; ustálený český název neexistuje, doslova „Prapor“. ↩
Pozn. překl.: „P. Orell“ je Pauline Orell, pseudonym, pod nímž Marie publikovala své umělecké kroniky v tisku. ↩
Pozn. překl.: Latinsky „touha po slávě“; Mariino osobní heslo. ↩
Pozn. překl.: Jean-Baptiste Greuze (1725–1805), francouzský malíř; jeho obraz Rozbitý džbán (1771, Louvre) zobrazuje mladou dívku s rozbitým džbánem — alegorii ztracené nevinnosti. ↩
Pozn. překl.: Fichu — trojúhelníkový šátek přikrývající výstřih, módní doplněk 18.–19. století. ↩
Pozn. překl.: „Le Monde où l’on s’ennuie“ — komedie Édouarda Paillerona (1838–1899), premiéra v Comédie-Française 1881; satirizuje pařížskou salonní společnost a intelektuální pózy. ↩