Neděle 18. prosince 1881

Hosté celý den. Gavini, de Maufras, pan a paní Gaillardovi, Turquan.
Obdivují mé španělské studie. Maufras před nimi klečí, přimhouří jedno oko a druhým se dívá přes černý monokl jako na slunce. Ostatně je to blázen. Prý vstává v noci, posadí ženu k pianinu a tancuje se služkou. Má šestnáctiletou dceru a tyto dvě ubohé ženy jsou zcela otupělé jeho výstřednostmi.
Alexis večeří s námi a Julian, který přichází kolem deváté, ho zastihne naproti mně, v plné kráse. Víte, že si myslí, že je Alexis do mě zamilovaný a že s ním flirtuji. Snad to tak bývalo — kdysi, na pár dní — ale teď mě ubohý Alexis vzal stranou a celou hodinu mi šeptem do ucha domlouval, abych se léčila, aby rodina neměla starosti… „Jak to, vy, která máte vše na světě — jak můžete ohrozit tak krásný život z nedbalosti, z neprozíravosti, z bláznovství!“ atd. Pak políbení ruky a přísaha bratrské lásky.
Pokud jde o Juliana — vypravuje mi, že mu Breslau přinesla skici a náčrty a že jsou mezi nimi věci opravdu pozoruhodné. Tvrdí a přísahá, že jako dobrá malířka ji snadno porazím, ale že tyto kresby jsou neobyčejné a že jsem blázen, když ho neposlouchám — on mi přece tři roky říká, abych každý den cokoli a jakkoli komponovala; zapamatovávat si dojmy, zachytit je tam a pak je nakreslit.
Dřív to nedělala — a teprve za poslední dva tři roky to dělá. Vzpomínám si, že říkávala, že to necítí a že se nutí tuto strunu rozvíjet! Podařilo se jí to… Je to železná vůle. Tahle dívka mě daleko převyšuje. Ostatně většinu svých přesvědčení má ode mne, já jsem jí je vtloukla do hlavy. Já jsem jí otevřela oči pro Bastiena-Lepage a myslím, že i já na ni jistým dojmem působím.
A pak — letos v létě namalovala velký obraz (a já?) — rybářku u moře. To musí být velmi dobré a v duchu doby. Jsem si jista, že je to výborné. A já — nic.
Ach, ubohý Cassagnacu, nikdy jsi mě nezasáhl tak bolestně do srdce jako tohle. Jsem jako raněná — cítím téměř fyzické utrpení.
Pak stížnosti Julianovi, tête-à-tête, v němž se mě snaží utěšit — to jest dodat mi odvahy, nabádaje mě, abych každý den dělala skici toho, co mě zaujme. Co mě zaujme?…
A co asi tak člověk najde v tom banálním prostředí, kde žiji? Breslau je chudá — to je pravda — ale žije v neobyčejně umělecké sféře. Její nejlepší přítelkyně Maria je hudebnice a navíc nečitelné z jakéhokoli pohledu.
Schaeppi je originální, byť obyčejná, [Začerněná slova] — také umělkyně. K tomu ještě jeden směšný básník s dlouhými vlasy a Sarah Purserová, malířka a filosofka, s níž člověk vede nekonečné debaty o kantismu atd. atd. — o životě, o já a o smrti — diskuse, které nutí k přemýšlení a vrývají do paměti, co člověk četl nebo slyšel.
A další lidé, které neznám — od doby, co jsme se před dvěma lety rozkmotřily.
A já? Moje rodina, nevzdělaná a maloměšťácká? Potrhlý Saint-Amand, který pořád opakuje tytéž světácké nesmysly?
Tchernitská, zblázněná do dřeva?
A pak? To je vše. Dokonce i čtvrť, kde bydlí — Ternes; a moje čtvrť, tak čistá, tak jednotvárná, kde člověk nevidí ani žebračku, ani neostříhaný strom, ani křivolakou ulici. Zkrátka — stěžuji si na osud.
Ne — ale konstatuji, že zámožnost brání uměleckému rozvoji a že prostředí, v němž člověk žije, je polovina člověka samého.