❦
Pátek 2. prosince 1881
Prosinec už! Měla bych už pracovat, shánět látky, velkou vázu, která stojí v pozadí… Nač ty podrobnosti — jen aby mě rozplakaly. A přitom se cítím mnohem silnější, jím, spím, jsem téměř tak silná jako vždy. Ale je tu ta plicní kongesce dole vlevo. Pravá strana — ta chronická věc — se prý zlepšuje. Ale to mi je jedno — doma mě bude ještě několik týdnů držet zavřenou ta akutní nemoc, ta léčitelná. Člověk by se šel utopit.Vendredi 2 décembre 1881 Décembre déjà. Je devrais être à l’ouvrage, chercher les étoffes, le grand vase qui figure dans le fond... A quoi bon ces détails, seulement pour me faire pleurer. Et je me sens beaucoup plus forte, je mange, je dors, je suis presque aussi forte que d’habitude. Mais il y a la congestion pulmonaire en bas à gauche. Le côté droit, la chronique est mieux paraît-il. Mais ça m’est indifférent, c’est ce mal aigu qui peut se guérir, qui m’enferme chez moi pour quelques semaines encore. C’est à aller se noyer.
Ach, je to od Boha tak kruté! Nikdy ponižování a rodinné zármutky, ale ty mě tak říkajíc nezasáhly do hloubi duše — a pak obrovské naděje; ztrácím hlas — první útok na mne samu — pak špatně slyším; nakonec si zvykám, smiřuji se s tím, nějak se z toho dostanu.
Ah ! c’est si cruel à Dieu; jamais les humiliations et les tristesse de famille mais cela ne m’atteignait pour ainsi dire pas, jusqu’au fond de mon être et puis des espérances énormes; je perds ma voix, première attaque personnelle puis j’entends mal enfin je m’y habitue, je m’y résigne, je m’en tire.
Až do třiadvaceti let zůstávám stranou, aniž bych cokoli viděla ze společnosti, připravena o všechny šance provdat se. I s tím se ještě utěším. Ach! Poněvadž se se vším smiřuješ, nu dobře — vezmou ti možnost pracovat. Ani studie, ani obraz, vůbec nic — a o celou zimu pozadu — já, která jsem vložila celý svůj život do své práce; pochopit mě mohou jen ti, kdo byli na mém místě.
Je reste jusqu’à vingt-trois sans sans rien voir du monde privée de toute chance de me marier. Je m’en console encore. Ah ! puisque tu t’accomodes de tout cela eh bien on t’ôtera les moyens de travailler. Ni études, ni tableau, plus rien et en retard de tout un hiver, moi qui avais mis toute ma vie dans mon travail, ceux-là seuls qui ont été à ma place peuvent me comprendre.