Pondělí 19. září 1881

Včera večer v kasinu záhon rozkošných mladých žen a toalet. Tančilo se, hovořilo — z těch, co tančily, nebylo ani jedné přes třicet. Oslňující záplava mládí a světlých a elegantních toalet.
Zůstáváme tam krátce, neznáme tam živou duši — stačilo jen se ukázat, a to jsem udělala; myslím, že jsem byla hezká a dobře oblečená. Basilevitchová tančila, Martinoffovy se procházely po terase. Je tu asi patnáct Rusů, včetně těchto dam, kteří se znají. Co se nás týče — jsme samy a není naděje, že by se to změnilo. Starý Nervo z Nice je tady, i rodina Franciových. A Basilevitchová. Neříkám, že ti lidé budou říkat hrůzy — ale vědí, jak to bylo v Nice a v Paříži. Jsou bytosti, které mají na sobě víc... špatných věcí než my, a přece neměly tu smůlu, že by je nicejská společnost dala do klatby. A kdo chodí do Nice, chodí všude, a pak ty listiny na ruské ambasádě — ale bez Nice by to ještě nebylo nic. A jakmile je stanoveno, že to tak je, nelze nic dělat — tím spíš, že jsme nemohly nic udělat, aby se to změnilo. A k tomu samotné ženy! A přidejte k tomu můj bláznivý způsob, jak se ukazovat a vzbuzovat závist!... Otec má pravdu — říká, že jakmile skončí proces, vše zařídí... Ostatně to vše přijde velmi pozdě... pokud vůbec přijde. Ale to jsem říkala stokrát. Ráda bych věděla, co jsem si představovala, když jsem sem jela!... Kdo to může vědět! A hleďte — kdyby jen Basilevitchová byla s námi, vše by šlo dobře. Máma a teta tvrdí... ano, zpočátku v Paříži nás pozvala k sobě, my jsme nešly... ale proto to není... Ostatně ona není víc než my, jen má štěstí a žádný proces... Vždyť každý den vidíme, jak se muži žení s tanečnicemi, dobrodružkami, ztracenými ženami... Jenže já nejsem dost... abych byla mezi těmito ženami, a také nejsem dost... Ah! Mají pravdu, když nevěří, že odmítám Multedy a jiné — celou hromadu, které mi navrhovala Gaviniová a Bailleulová — a slavná jména a svazky. Je to vskutku neuvěřitelné, že je nechci, žijíc tak, jak žiji; jenže tu je vždy ta bláznivá naděje, že najdu někoho, kdo si mě vezme z lásky, a pak ta úvaha: vždy přece najdu jméno, které si mě vezme pro věno. Ach! jak jsem jen nešťastná! Ach! kdyby se našel někdo... Jak bych byla oddanou ženou a jak bych milovala toho zachránce!
Ach! je příliš kruté trpět těmito malichernými, a přece strašnými věcmi. A když si probírám svůj život! Ach, Bože... Mé matičky vidí tu zdrcující samotu... Ale nemohou nic dělat a pak si to ani neuvědomují... umírám na to...
Ano, rána kyjem nezabíjí — někdy se z ní člověk vzpamatuje — ale ten pomalý a nepřetržitý jed... Ach! jak je to strašné, jak bych chtěla žít! A jaká hrozná věc uvědomovat si všechno — celé mládí ztraceno a vždy naděje, že to přestane, a pak nikdy, nikdy — a říkat si, že člověk zemře, aniž by cokoli měl, ale... ostatně, není to přece jedno — konec je stejný. Ó ne, ne, ne.
Chápete — nebudu se seznamovat s lidmi, kteří snadno navazují známosti v lázních; jsou to bůhví jací lidé, a slušní lidé tedy smýšlejí jako já. Skoro jsem se rozhodla odjet do Španělska, ale máma právě telegrafovala staré Gaviniové — dovtipuji se to z telegramu pana Gaviniho: „Odjíždím do Paříže, není-li přítomnost paní Gaviniové nezbytná, přimluvím se, aby přijala Vaše laskavé pozvání, pozdravy a přátelství!“ Máma doufá, že nám stará Gaviniová udělá život snesitelnějším — ale nenávidím, když takhle něco zařizuje, vždycky to dopadne hloupě! Samozřejmě to zařídí tak, aby k nám paní Adelina přijela na návštěvu — tak to udělaly s Bertou v Dieppe, s Bertou, která nebyla k ničemu, než aby nás sváděla k hloupostem.