❦
Pondělí 19. září 1881
Včera večer v kasinu záhon rozkošných mladých žen a toalet. Tančilo se, hovořilo — z těch, co tančily, nebylo ani jedné přes třicet. Oslňující záplavaLundi 19 septembre 1881 Hier soir au casino un parterre de jeunes femmes ravissantes et des toilettes. On dansait, on causait, parmi celles qui dansaient il n’y en avait pas une seule ayant trente ans. Un éblouissement de jeunesse et de toilettes claires et élégantes.
Zůstáváme tam krátce, neznáme tam živou duši — stačilo jen se ukázat, a to jsem udělala; myslím, že jsem byla hezká a dobře oblečená. Basilevitchová tančila, Martinoffovy se procházely po terase. Je tu asi patnáct Rusů, včetně těchto dam, kteří se znají. Co se nás týče — jsme samy a není naděje, že by se to změnilo. Starý Nervo z Nice je tady, i rodina Franciových. A Basilevitchová. Neříkám, že ti lidé budou říkat hrůzy — ale vědí, jak to bylo v Nice a v Paříži. Jsou bytosti, které mají na sobě víc... špatných věcí než my, a přece neměly tu smůlu, že by je nicejská společnost dala do klatby. A kdo chodí do Nice, chodí všude, a pak ty listiny na ruské ambasádě — ale bez Nice by to ještě nebylo nic. A jakmile je stanoveno, že to tak je, nelze nic dělat — tím spíš, že jsme nemohly nic udělat, aby se to změnilo. A k tomu samotné ženy! A přidejte k tomu můj bláznivý způsob, jak se ukazovat a vzbuzovat závist!... Otec má pravdu — říká, že jakmile skončí proces, vše zařídí... Ostatně to vše přijde velmi pozdě... pokud vůbec přijde. Ale to jsem říkala stokrát. Ráda bych věděla, co jsem si představovala, když jsem sem jela!... Kdo to může vědět! A hleďte — kdyby jen Basilevitchová byla s námi, vše by šlo dobře. Máma a teta tvrdí... ano, zpočátku v Paříži nás pozvala k sobě, my jsme nešly... ale proto to není... Ostatně ona není víc než my, jen má štěstí a žádný proces... Vždyť každý den vidíme, jak se muži žení s tanečnicemi, dobrodružkami, ztracenými ženami... Jenže já nejsem dost... abych byla mezi těmito ženami, a také nejsem dost... Ah! Mají pravdu, když nevěří, že odmítám Multedy a jiné — celou hromadu, které mi navrhovala Gaviniová a Bailleulová — a slavná jména a svazky. Je to vskutku neuvěřitelné, že je nechci, žijíc tak, jak žiji; jenže tu je vždy ta bláznivá naděje, že najdu někoho, kdo si mě vezme z lásky, a pak ta úvaha: vždy přece najdu jméno, které si mě vezme pro věno. Ach! jak jsem jen nešťastná! Ach! kdyby se našel někdo... Jak bych byla oddanou ženou a jak bych milovala toho zachránce!
Nous y restons peu, ne connaissant pas une âme, il n’y avait qu’à se montrer, je l’ai fait, je crois que j’étais jolie et bien habillée. La Basilevitch dansait, les Martinoff se promenaient sur la terrasse. Il y a une quinzaine de Russes, dont ces dames, qui se connaissent. Quant à nous, nous sommes seules et il n’y a pas d’espoir que ça change. Le vieux Nervo, de Nice est ici et les Francia aussi. Et la Basilevitch. Je ne dis pas que ces gens-là diront des monstruosités mais ils savent comment c’était à Nice et à Paris. Il y a des êtres qui ayant plus de choses... mauvaises que nous n’ont pas eu le malheur d’avoir été mis au ban de la société de Nice. Et ceux qui vont à Nice vont partout, et puis les papiers à l’ambassade de Russie mais sans Nice ce ne serait encore rien. et une fois établi que c’est comme ça il n’y a rien à faire d’autant plus que nous n’avons pu rien faire pour que ça change. Et des femmes seules ! Et ajoutez à cela ma façon folle de me mettre en évidence et d’exciter l’envie !... Mon père a raison, il dit qu’une fois le procès terminé il arrangera tout... Enfin tout cela viendra bien tard... si ça vient. Mais j’ai raconté cela cent fois. Je voudrais savoir ce que je m’imaginais en venant ici !... Est-ce qu’on sait ! Et tenez si seulement la Basilevitch était avec nous, tout irait bien. Maman et ma tante prétendent... oui au commencement à Paris elle nous a invitées à aller chez elle, nous n’y sommes pas allées... mais ce n’est pas pour cela... Du reste elle n’est pas plus que nous seulement elle a de la chance et pas de procès... Mais enfin on voit tous les jours qu’on épouse des danseuses, des cascadeuses, des femmes perdues... Mais je ne suis pas assez... pour être parmi ces femmes et pas assez non plus... Ah ! ils ont raison de ne pas croire que je refuse les Multedo et autres, un tas que me proposait la Gavini et la Bailleul, et des noms illustres et des alliances. C’est en effet incroyable que je n’en veuille pas, vivant comme je vis; c’est qu’il y a toujours le fol espoir de trouver quelq’un qui m’épouse par amour et puis cette réflexion: je trouverai toujours un nom qui me prendra pour ma dot. Ah ! que je suis donc malheureuse ! Ah ! s’il se trouvait quelqu’un... Comme je serais une femme dévouée et comme j’aimerais ce sauveur !
Ach! je příliš kruté trpět těmito malichernými, a přece strašnými věcmi. A když si probírám svůj život! Ach, Bože... Mé matičky vidí tu zdrcující samotu... Ale nemohou nic dělat a pak si to ani neuvědomují... umírám na to...
Ah ! c’est qu’il est trop cruel de souffrir ces choses mesquines et pourtant épouvantables. Et quand je repasse ma vie ! Ah ! Seigneur... Mes mères voient cette désolante solitude... Mais elles n’y peuvent rien et puis elles ne se rendent pas compte... je suis entrain d’en mourir...
Ano, rána kyjem nezabíjí — někdy se z ní člověk vzpamatuje — ale ten pomalý a nepřetržitý jed... Ach! jak je to strašné, jak bych chtěla žít! A jaká hrozná věc uvědomovat si všechno — celé mládí ztraceno a vždy naděje, že to přestane, a pak nikdy, nikdy — a říkat si, že člověk zemře, aniž by cokoli měl, ale... ostatně, není to přece jedno — konec je stejný. Ó ne, ne, ne.
Oui, un coup de massue ne tue pas quelquefois on en réchappe mais ce poison lent et continu... Ah ! que c’est terrible, que je voudrais vivre ! Et quelle chose épouvantable de se rendre compte de tout, toute une jeunesse perdue et toujours l’espoir que ça va cesser et puis jamais, jamais et se dire qu’on mourra sans avoir rien eu, mais... en somme n’est-ce pas égal, la fin est la même. Ô non, non, non.
Chápete — nebudu se seznamovat s lidmi, kteří snadno navazují známosti v lázních; jsou to bůhví jací lidé, a slušní lidé tedy smýšlejí jako já. Skoro jsem se rozhodla odjet do Španělska, ale máma právě telegrafovala staré Gaviniové — dovtipuji se to z telegramu pana Gaviniho: „Odjíždím do Paříže, není-li přítomnost paní Gaviniové nezbytná, přimluvím se, aby přijala Vaše laskavé pozvání, pozdravy a přátelství!“ Máma doufá, že nám stará Gaviniová udělá život snesitelnějším — ale nenávidím, když takhle něco zařizuje, vždycky to dopadne hloupě! Samozřejmě to zařídí tak, aby k nám paní Adelina přijela na návštěvu — tak to udělaly s Bertou v Dieppe, s Bertou, která nebyla k ničemu, než aby nás sváděla k hloupostem.
Vous comprenez je ne ferai pas connaissance avec des gens qui font facilement connaissance aux eaux, en somme des dieu-sait quoi et les gens comme il faut raisonnent comme moi par conséquent. J’avais presque résolu de partir pour l’Espagne mais maman vient de télégraphier à la mère Gavini, je le devine d’après la dépêche du père Gavini: « Je pars pour Paris, si présence Mme Gavini n’est pas nécessaire, l’engagerai à accepter votre aimable invitation, remerciements et amities ! Maman espère que la mère Gavini nous rendra l’existence plus supportable, mais je déteste quand elle fait ses démarches, ça finit toujours bêtement ! Evidemment on fera de façon à ce que Mme Adeline soit en visite chez nous, on l’a bien fait pour Berthe à Dieppe, Berthe qui n’était bonne à rien qu’à nous faire faire des bêtises.