Pátek 12. srpna 1881

Snad si myslíte, že jsem se k něčemu rozhodla! Nic nedokážu udělat! Mám tu strašnou jistotu své neschopnosti! Obrazy Breslau mi tanou před očima a já se nedokážu do ničeho pustit! Už víc než měsíc, počítám-li čas ztracený na cestách, nedělám nic! Nedokážu si ani představit, že pracuji, předem se hrozím těch věcí bez talentu, suchých a chladných, které vyprodukuji.
Je to ohavné, nic nedokážu udělat!
A všechno se do toho plete. Vzdávám se obrazu a rozhoduji se malovat Oelsnitz, ale ta za dva dny odjíždí. Jdu tedy hledat model, který nenacházím. Pak běžím k Julii, ale ta může pózovat teprve od pondělí. Obracím se na domovníkovu holčičku, jenže ta má ještě tři dny školy. Zkrátka... Kdyby tu aspoň někdo byl, ale jsem docela sama, prostředí znamená tolik! A když sama nejsem, jsem s bytostmi, které z toho všeho nechápou nic. Ach, jak je Breslau šťastná! Z toho, že za den nevyměním tři slova, jsem docela otupělá. Teta mě dráždí, jakmile se mě zeptá, jestli nemám hlad, nebo co hodlám dnes dělat.
Zkrátka je to nejspíš tím, že jsem nemocná. Ne, spíš v malbě zbloudilá, popletená, ochromená.
A tak jdu navštívit Amandu (!), která pracuje na dvoře svého domu v Issy! Prospívá mi to, ačkoli není dost umělkyní, abych se opravdu nabila novou energií, ale i tak to oživuje, vracím se odhodlaná udělat ten zatracený obraz.