❦
Čtvrtek 11. srpna 1881
Každý den jezdím do Passy, ale sotva se usadím, znechutím si to, co začínám. Nejprve Fortunata, kterou jsem propustila a zaplatila jí šest sezení nadarmo; pak ten obraz, do něhož jsem byla celá blázen a celá horečnatá ho udělat. Julian řekl, že je třeba kompozici upravit, vylepšit, a to stačilo, abych už nevěděla, co dělat. Přesto jsem ho nejprve začala, ale jakmile jsem začala, dostala jsem z něho odpor a strach.Jeudi 11 août 1881 Tous les jours je vais à Passy mais sitôt que je suis installée je prends en horreur ce que je commence. D’abord Fortunata que j’ai renvoyée en lui payant six séances pour rien; puis c’est le tableau duquel j’étais folle et toute fiévreuse de le faire. Julian avait dit qu’il fallait modifier, améliorer la composition et cela m’a suffi pour que je ne sache plus quoi faire. D’abord malgré tout je l’ai commencé mais une fois commencé j’en ai eu dégoût et peur.
Pravda je, že mi zbývá jen dvacet dní, a co když bude pršet?
La vérité est qu’il ne me reste que vingt jours, et s’il pleut ?
Jsou to čtyři hlavy v životní velikosti za dvacet dní. A pak... A přece se každá taková hlava udělá za den, jde-li to dobře, ano, ale co když je třeba je předělávat? Zkrátka je to předmět protivného váhání, z něhož mě desetkrát za hodinu polévá horko i mráz. Udělám-li ho, nebude to vše, co... Vždyť koneckonců spěchat, dělat ledabyle nestojí za nic, a jestli ho neudělám já, udělá ho někdo jiný, a pak! Všechny ty plakáty, jimiž jsou pokryty pařížské zdi, a hloučky, které postávají, ta volební horečka1; můj obraz, to je právě volební plakát, před nímž stojí kramářský chlapec s košíkem, dělník, který se směje na pána s aktovkou pod paží, floutek2 s velmi hloupým výrazem a obrovský bonapartistický klobouk, z něhož je vidět jen... ten klobouk. V pozadí drobná žena.
Il y a quatre têtes grandeur nature en vingt jours. Et puis... Pourtant ces têtes s’enlèvent en un jour chaque si ça va bien, oui, mais s’il faut les recommencer ? Enfin c’est un sujet d’hésitations énervantes qui me donnait chaud et froid dix fois par heure. Si je le fais ce ne sera pas tout ce que... Car enfin se dépêcher, faire n’importe comment ne vaut rien, et si je ne le fais pas un autre le fera et alors ! Toutes ces affiches dont les murs de Paris sont couverts et les groupes qui stationnent, la fièvre des élections; mon tableau c’est justement une affiche électorale devant laquelle il y a un garçon épicier avec son panier, un ouvrier qui rit à un monsieur avec serviette sous le bras, un gommeux à l’air très bête et un vaste chapeau bonapartiste dont on ne voit que... le chapeau. Dans le fond une petite femme.
Je to velké jako ve skutečnosti, po pás. Zkrátka tohle i ostatní mě přivádí k šílenství, ruka se mi při psaní třese. Sotva mám nějaký nápad, hned si ho znechutím.
C’est grand comme nature, à mi-corps. Bref ça et le reste me rend folle, j’ai la main qui tremble pour écrire. A peine ai-je une idée que je l’ai en dégoût.
Nebylo nic než ten obraz a já ztratila tolik dní a hle, pořád jsem nerozhodná.
Il n’y avait que ce tableau et j’ai perdu tant de jours et 0,me voilà encore indécise.
Zatracená povaha, když smím dělat, co chci, už nevím, co dělat. Hlupačku ze mě dělá má nemoc, a to čestné uznání pro Breslau mě úplně ochromuje. Cítím se ztracená ze všech stran a v nejvyšší hrůze z toho, že bych měla kohokoli vidět.
Diable de caractère quand je suis libre de faire ce que je veux, je ne sais plus que faire. C’est ma maladie qui me rend idiote et la mention honorable de Breslau me coupe les bras. Je me sens perdue de tous les côtés et dans la plus grande terreur de voir qui que ce soit.
Mluví na mě, neslyším nebo špatně... Zkrátka jsem si to zřejmě zasloužila... bez toho... Nebe je spravedlivé. Ptám se... Jde o to, že o tom obraze Julian a ostatní říkají, že není ani nový, ani originální; budiž, ostatně nevím. Je každopádně aktuální, a pak, je-li dobře proveden, bude vždycky dobrý. A ten strach z lidí, kteří budou pózovat, a čas?
On me parle, je n’entends pas ou de travers... Enfin il paraît que j’ai mérité... sans cela... Le ciel est juste. Je me demande... C’est que ce tableau Julian et les autres disent que ce n’est ni neuf, ni original; d’accord, du reste je n’en sais rien. C’est actuel toujours et puis si c’est bien exécuté ce sera toujours bien. Et la peur des gens qui vont poser et le temps ?
Jedním slovem jsem rozrušená a nešťastná a už nic nevím. A ještě musím zjistit, jestli tu Alexis bude během srpna, pózuje mi toho floutka a bez něho není obraz, a ještě jsem nenašla toho starého pána s aktovkou.
En un mot je suis énervée et malheureuse et je ne sais plus rien. Et il faut encore que je sache si Alexis sera ici dans le courant d’août, il pose le gommeux et sans lui pas de tableau, et je n’ai pas encore trouvé le vieux monsieur à la serviette.
To všechno by nebylo nic, kdybych byla rozhodnutá a měla elán.
Tout ça ne serait rien si j’étais décidée et entrain.
A ztrácím čas a kazím si oči čtením, abych se uklidnila. Zkrátka už nemám komu své váhání přednést, Tony ve Švýcarsku, Julian v Marseille. A já v koncích. Sotva se k čemukoli rozhodnu, jakýsi hlas mi říká... Zkrátka ať udělám cokoli, vždycky to udělám ke své škodě. Vzdám-li se obrazu, udělá ho někdo jiný a mě to bude smrtelně mrzet; udělám-li ho, udělám ho ve spěchu, špatně, bude pršet a mám už jen dvacet dní. Vše, co budu moci udělat, bude jistě opak toho, co bylo třeba udělat, takže by bylo třeba nestarat se už o nic. A tak mě vidíte... ach, jak je hrozné být na tom takhle.
Et je perds mon temps et j’use mes yeux à lire pour me calmer. Enfin, plus moyen de porter mes hésitations à qui que ce soit, Tony en Suisse, Julian à Marseille. Et moi au diable. Sitôt que je décide quoique ce soit une voix me dit... Enfin quoique je fasse je ferai toujours à mon désavantage. Si je renonce au tableau quelque autre le fera et j’en aurai un dépit mortel; si je le fais je le ferai en me pressant, mal, il pleuvra et j’ai déjà que vingt jours. Tout ce que je pourrai faire sera certainement le contraire de ce qu’il aurait fallu faire, donc il faudrait n’avoir plus souci de rien. Aussi vous me voyez... ah ! qu’il est affreux d’en être là.
Mám bílé vlasy, jednoho dne jsem jich vepředu našla skoro dva, to od té doby, co hluchnu... Není to dost hrozné!
J’ai des cheveux blancs, un jour j’en ai trouvé près de deux sur le devant, c’est depuis que je deviens sourde... Est-ce assez horrible !
Ach, teď... aspoň to udělá konec mým výčitkám, s ničím nesouhlasím, ale také už nejsem k ničemu. Salonní život, politika, slasti ducha, to vše přichází skrze jakousi mlhu, a odvážím-li se do toho, riskuji, že se zesměšním nebo budu pokládána za husu či za prostřednost. To vše, kdy musím předstírat příkrost, výstřednosti, roztržitost, abych jedinému Saint-Amandovi skryla, že jsem hluchá! To by odradilo i čtyřicet koní. Jakpak lze přiznat, že je člověk hluchý, když je mladý, elegantní a chce všechno, jak lze za takových podmínek prosit o shovívavost, o soucit? Jak by bylo vhod... ostatní k čemu... všechno, kdybych přišla a řekla, ale to je nemožné! Hlava puká, člověk už neví, kde mu hlava stojí! Ach ne, není Bůh takový, jak jsem si ho představovala. Je nejvyšší bytost, je příroda, je... ale není Bůh, k němuž se každý večer modlívám. Že mi nic nedopřeje, dejme tomu, ale takhle mě zavraždit! Učinit mě nešťastnější, závislejší na všech než první žebrák, co přijde. A co jsem udělala! Nejsem světice, netrávím život v kostele, nepostím se, ale znáte můj život, kromě ustavičných neuctivostí vůči mé rodině, která si to ostatně nekrade, nemám si co vyčítat.
Oh ! maintenant... au moins ça coupe court à mes récriminations, je n’ai rien d’accord, mais aussi je ne suis plus bonne à rien. Vie de salon, politique, plaisir de l’esprit, tout cela vient à travers un brouillard et si je m’y risque, je risque aussi de me couvrir de ridicule ou de passer pour sotte ou médiocre. Tout ce que je dois affecter de brusqueries, de singularités, d’absences, pour cacher à l’unique Saint Amand que je suis sourde ! C’est à décourager quarante chevaux. Comme il est possible d’avouer qu’on est sourde quand on est jeune, élégante et qu’on prétend à tout, comme il est possible de solliciter l’indulgence, la pitié, dans ces conditions-là. Comme on est bien venu de... le reste à quoi bon... tout, si je viens dire, mais c’est impossible ! La tête se fend on ne sait plus ou l’on en est ! Oh ! non il n’y a pas de Dieu tel que je l’avais imaginé. Il y a un être suprême, il y a la nature, il y a... mais il n’y a pas de Dieu que j’ai l’habitude de prier tous les soirs. Qu’il ne m’accorde rien passe mais m’assassiner de la sorte ! Mais me rendre plus malheureuse, plus dépendante de tous que le premier mendiant venu. Et qu’ai-je fait ! Je ne suis pas une sainte, je ne passe pas ma vie à l’église, je fais pas maigre, mais vous savez ma vie, sauf des irrévérences constantes envers ma famille, qui ne le vole pas, je n’ai rien à me reprocher.
Co se tedy udělá ženám, které opouštějí své rodiče v bídě nebo je strašně urážejí, nebo které opouštějí své děti, podvádějí svého muže, své přátele, jsou pomlouvačné, věrolomné, zlé, nízké, zkažené? Co se udělá jim?
Alors que fera-t-on aux femmes qui abandonnent leurs parents a la misere ou qui les insultent horriblement ou qui abandonnent leurs enfants, trompent leur mari, leurs amis, sont médisantes, perfides, méchantes, basses, dépravées ? Que leur fera-t-on ?
Co se udělá... zkrátka všem těm, kdo někomu ublížili. Já jestli jsem ublížila, nevím o tom, přísahám. A k čemu je tedy bázeň a ustavičné pomyšlení na Boha! K čemu se každý večer modlit a prosit za odpuštění, že mě okolnosti přinutily říkat svým tvrdá slova. Vždyť mám-li vůči mámě vinu, dobře víte, že je to proto, abych ji přiměla jednat; právě těmi scénami a prudkými slovy se mi podařilo Georgese3 trochu vzdálit z domu. Zničila jsem si tím zdraví, ale aspoň už se neválí opilý v salonu. Zkrátka jsem teď strašně zasažena, a zasažena tou nejrafinovanější krutostí. Teď —
Que fera-t-on aux... Enfin à tout ceux qui ont fait du mal à quelqu’un. Moi si j’en ai fait je n’en sais rien je le jure. Et à quoi sert alors la crainte et la pensée continuelle de Dieu ! A quoi sert prier tous les soirs et demander pardon d’ete forcée par les circonstances à dire des duretés aux miens. Car si j’ai tort vis-à-vis de maman, vous savez bien que c’est pour la forcer d’agir; c’est par ces scènes et ces violentes paroles que j’ai réussi à écarter quelque peu Georges de la maison. Je m’en suis abimée la santé mais enfin il n’est plus étalé ivre au salon. Enfin me voilà horriblement frappée et frappée avec la cruauté la plus raffinée. Maintenant-
Zkrátka Bůh, ne, Bůh, kterého jsem se domnívala znát, neexistuje, to není možné.
Enfin Dieu, non le Dieu que je croyais connaître n’existe pas, ça n’est pas possible.
Ale pak co! Ó ne, potřebujeme Boha, abychom někomu mohli přičíst dobro a zlo.
Mais alors ! Ô non, il nous faut un Dieu, pour reporter à quelqu’un le bien et le mal.
Poznámky
Francouzské legislativní volby 21. srpna a 4. září 1881. ↩
„Gommeux“: francouzský slang z 80. let 19. století pro vyfintěného, afektovaného mladíka z módní společnosti — zhruba „švihák“ či „floutek“. ↩
Pozn. překl.: Georges Babanine, Mariin strýc (mámin bratr), jehož pití trápilo celou domácnost. ↩