Středa 27. července 1881

Přinesla jsem Julianovi návrh obrazu, z něhož není nadšen, ostatně mluvil jen o mém zdraví. Dvě hodiny a bez jakýchkoli ohledů; zdá se, že je to vážné... Musím tomu věřit, vždyť dva měsíce léčby nepřinesly žádné zlepšení. Sama vím, že je to vážné, že je mi zle, že vadnu... Ač takovým hrozným věcem nevěřím... Breslau dostala čestné uznání, má zakázky. Paní Cartrightová, která ji velmi protežuje a u které poznala přední umělce, si u ní objednala svůj portrét pro příští Salon...
Už prodala tři nebo čtyři věci. Zkrátka je teď na koni. A já?
A já mám souchotiny. Julian se mě snaží vyděsit, aby mě přiměl se léčit... Léčila bych se, kdybych měla důvěru! Je to ponuré, v mém věku! Má pravdu, ten Julian, do roka uvidím, jak se změním, to jest že ze mě nezůstane nic. Dnes jsem byla u Collignonové... brzy zemře, ta se teprve změnila. Rosalie mě varovala, ale i tak mě to ohromilo... Sama smrt. A pak ten pach v pokoji, velmi silný vývar, který se dává nemocným... Je to hrozné. Ten pach mám pořád v nose. Ubohé Collignonové jsem přinesla bílé měkké hedvábí na šaty a fichu, které se mi tak líbilo, že jsem pět minut váhala a pak se odhodlala k té nesmírné oběti pro tu špatnou myšlenku, že mi to nebe vrátí. Takové počty berou každou zásluhu. Vidíte mě slabou, vyzáblou, bledou?
Umírající, mrtvá? Není to ukrutná věc, že... se to děje takhle... Ale aspoň když člověk takhle umírá mladý, vzbuzuje ve všech soucit. I mě samotnou dojímá pomyšlení na můj konec... Ne, nezdá se to možné. Nice, šestnáct let, tři Grácie, Audiffer, Řím, neapolská bláznovství, Cassagnac, malba, ctižádost, neslýchané naděje — a skončit v rakvi, aniž jsem cokoli měla, ani lásku ne!
A přece se vídají osudy bláznivější a báječnější, než jaký jsem si vysnila já.
Ach, ať člověk pociťuje jakýkoli žal, je v něm slast. Měla jsem pravdu, ukrutné jsou jen bolesti raněné sebelásky, ty v sobě neskrývají nic a jsou horší než smrt. Ale všechno ostatní! Ach, Bože, smrti, zoufalství z lásek, odloučení! Ale i tak je to život. A teď jsem na pokraji pláče, skoro věřím, že umřu, vím jistě, že jsem zesláblá, neduživá, nu, na to si nestěžuji. Ale mé trápení... a pak teď Breslau, ale Breslau, to je další rána. Všude odražena se ztrátami, poražena.
Nu, tak tedy smrt! a pojďme si číst „Dámu s kaméliemi“ a snít, že tu roli zahraji s takovým talentem, že se ze Sáry Bernhardové stane drhnička podlah.

Poznámky

Čestné uznání („mention“): uznávané ocenění na výroční pařížské Salonu, nejvyšší oficiální umělecké výstavě ve Francii. Louise Breslau (1856–1927) získala své první salonní uznání roku 1881.
Tři Grácie: Mariin společenský okruh v Nice z doby jejích raných náctiletých let, skupina, k níž se opakovaně vrací v prvních carnetech. Vždyť jsem to říkala, nelze žít, když je člověk jako já a okolnosti jsou jako... ty, které utvářely můj život. Žít, to by bylo příliš mnoho mít.
„Dáma s kaméliemi“ (1848): román (a divadelní úprava z roku 1852) Alexandra Dumase mladšího o Markétě Gautierové, krásné souchotinářské kurtizáně, která obětuje svou lásku. Marie se ztotožňuje s umírající hrdinkou a představuje si, jak zastiňuje Sarah Bernhardtovou (1844–1923), jež roli ztvárnila s velkým úspěchem.