Čtvrtek 28. července 1881

Brisbane mi přišla ukázat své kresby a podívat se na můj obraz, Villevieille také, a ta mi nalévá trochu balzámu do duše, když o tom díle mluví pěkně... Ale musím vám říci, že včera a dokonce už před mým odjezdem jsme, jak víte, hodně mluvili o mém přeprotivném zdraví, a poté, co jsme probrali všechny lékařské celebrity, mi starý Rodolphe před dvěma měsíci řekl, že na mém místě by zašel za jistým mužem, který si specializací, již si zvolil, vydobyl hroznou pověst a jehož jméno se nevyslovuje snadno, ale že je to opravdový učenec, muž vskutku velmi schopný, který uzdravil [začerněná slova: jistou dámu], již má Julian rád a kterou ctí a jejíhož manžela je přítelem. Byla odsouzena a její matka ji v zoufalství zavedla k tomu strašnému lékaři, který ji uzdravil. Včera se to znovu vrátilo do hovoru (všichni už odešli, byli jsme docela sami), Julian mi sliboval všemožné úpadky, jestli se nezačnu vážně léčit; [začerněná slova: jistá dáma] dnes mi má dát jména lékařů, které mám navštívit, [začerněná slova: snad] a doporučuje mi nezapomenout na toho velkého děsivého muže.
A tak jsem tam dnes ráno šla hustě zahalená a za úplatu jsem byla přijata, ačkoli ordinuje až odpoledne. Už dost dlouho si myslím, že má nemoc pochází z čehosi zkaženého v krvi, neboť otec byl v době, kdy se ženil, nemocný. [začerněná slova: Neboť už jako dítě] jsem vždycky měla cosi v krku a nikdy jsem dobře nedýchala nosem, a teď ty uši... Co se týče pravé plíce, to přišlo v důsledku předchozího, a všechno to rozvinul křik, slzy atd. atd. Prosím za prominutí, že vám vykládám tak nechutné věci, ale tolik mi na tom záleží, že si to všechno musím vyjasnit. Své domněnky jsem nikdy neřekla žádnému lékaři, nikomu, ani tomu dnešnímu, jenže protože je to Ricard, jistě to uviděl, je-li co vidět, nemýlím-li se; rozumí se, že nic neřekl. Vyprávěla jsem mu, jak jsem nejprve nastydla, ztráty hlasu, kašel, Enghien, Fauvel, Krishaber, Mont-Dore atd.
Při řeči jsem se třásla a on musel zpočátku se svým povzbudivým výrazem předpokládat něco docela jiného. Podíval se mi do úst a poslechl záda i hruď, pak ta lehká poklepání na klíční kost.
Vypadala jsem vyděšeně jako dítě, ačkoli ten shrbený stařec se zdál dobrý a pozorný. Zcela si mě získal tou hrůzou a tím výrazem blahosklonnosti, vlídnosti, která je vlastní všemocným, těm, kdo dostali od života všechno.
Zřídka jsem viděla někoho tak fascinujícího. Od dneška se jeho předpisy řídím do písmene, s důvěrou, s radostí. Julian, jemuž jsem šla svou návštěvu oznámit, je jediný, kdo bude vědět, že jsem u něj byla.
Táta dnes večer zase odjel, jsme velmi dobří přátelé.

Poznámky

„Otec Rodolphe“ („père Rodolphe“): důvěrná přezdívka Rodolpha Juliana (1839–1907), zakladatele Académie Julian, Mariiny umělecké školy. „Père“ (otec) bylo láskyplné oslovení.
Ricard: téměř jistě dr. Philippe Ricord (1800–1889), proslulý pařížský specialista na pohlavní choroby. Mariin náznak, že její nemoc pochází z „čehosi zkaženého v krvi“ po otcově předmanželské nemoci, je zastřenou narážkou na vrozenou syfilis, kterou nikdy nesvěřila žádnému lékaři, ale již tuší jako příčinu svého zhoršujícího se zdraví.