Pondělí 13. června 1881 – 1. června

Začala jsem malovat selku v životní velikosti, jak stojí opřená o plot spletený ze suchých větví jako košík. Na zem dali slámu a prkna, aby mě chránili před vlhkem, a postavili tam malý přenosný pavilon o dvou místnostech, takže jsem zařízená znamenitě.
Máma, Paul, Nini, otec, Michel, Dina a Sperandio tu zůstávají část dne. Dina se oblékla za selku (s napudrovaným nosem), sluší jí to, ale má ten vytržený, vyzývavý, chlípný výraz, který se mi velmi hnusí. Myslím, že se tuto zimu odehrálo několik flirtů s Michelem, neboť je zjevné, že kvůli jeho příjezdu dnes nasadila takový výraz.
Michel je ostatně chladný jako led. To je jedno, ten výraz tváře i těla je odporný, je v tom cosi, co mi působí jakoby stud, jakési utrpení, neklid. Michel přivezl květiny a záměrně zapomněl nabídnout nějaké Dině. Přivezl mi plátno na malování a je na mě nekonečně milejší než na ni, snad proto, že jsem vůči němu naprosto lhostejná. Michel, kočka, Nini nebo cokoli; ke všem stejná lhostejná a téměř pohrdavá vlídnost. není to důvod
Ráda bych mohla říci, že jsem si ten postoj jen nasadila, ale myslím, protože to tak opravdu cítím. Jsem smutná a sklíčená, což mě činí obtížnou
Dnes večer jsme hráli ruletu. Snažím se večer dělat cokoli, jen abych nečetla, protože mi to unavuje oči.