Čtvrtek 3. února 1881

Mám tu před očima podobizny své matky a svého otce z doby, kdy byli zasnoubeni.
Pověsila jsem si je na zeď jako doklady. Podle Zoly a jiných věhlasnějších filozofů je třeba vidět příčiny, aby člověk pochopil následky. Narodila jsem se matce nadmíru krásné, mladé a zdravé má hnědé vlasy, hnědé oči, zářivou pleť.
A otci plavovlasému, bledému, chatrného zdraví, který si žil tak bujně, až z toho onemocněl; (prý by se dokonce velmi snadno bylo dalo dosáhnout rozvodu, neboť stonal hned zkraje) — sám byl synem velmi statného otce a churavé matky, jež zemřela mladá, a bratrem čtyř sester, více či méně hrbatých od narození. Dědeček a babička byli pevné konstituce a měli devět dětí, všechny zdravé, urostlé, některé z nich krásné, například mámu, Etienna, Vladimíra a toho hrozného ztraceného člověka, a také Emila. Churavý otec onoho slovutného výtvoru, jímž se zde zabýváme, zesílil a pookřál na zdraví, kdežto matka, oslnivá zdravím a mládím, zeslábla a znervózněla zásluhou té strašné existence, kterou jí připravili: skandály bratří, její ustavičné zákroky, jež ji nutily protrávit mládí v úzkostech, aby u úřadů vymohla milosti a shovívavost, k čemuž ji pobízela babička, která svého hrozného syna zbožňovala; zásluhou toho zbožňování, a také dědečkova, vznikl kult, jehož bohem byl tento muž — a to nás všechny zničilo.
Předevčírem jsem dočetla „Zabijáka“, až mi z toho bylo skoro špatně, tak mě uchvátila pravdivost té knihy, že se mi zdálo, jako bych s těmi lidmi žila a rozmlouvala.
Pobuřovalo mě, že žiji a jím, zatímco se kolem mě, o něco níž, dějí takové hrůzy... Měl by to číst každý, byli bychom lepší... Ale uklidnila jsem se hlavně proto, že můj osamělý čin by byl nepostřehnutelný.
Kdopak kdy popřel sociální otázku?
Ó ano, musí se do toho dát všichni, ó ano, musí! Jenže socialisty pranýřují jako lůzu a blázny — a socialisté sami často sklouznou do utopie! Ó propasti! A já nedokážu napsat ani novinový článek!
A pak — noviny, které se čtou, by o to ani nestály!
Abych se vrátila k něčemu jinému — jsem opravdu pořádné dítě. Onehdy jedna kamarádka psala při jídle dopis, já k ní přistoupím a doprostřed jejího psaní načmárám pár bláznivých vět, aniž bych věděla komu a oč jde. Smály jsme se tomu a dnes mi podává tenhle list, o jehož předání své neznámé pisatelce ji ta osoba prosí. Je to stejně bláznivé jako to, co jsem napsala já — zkrátka odpověď. A hle, nad takovými dětinskostmi se pak směji sama pro sebe.
A abych se vrátila ještě k něčemu jinému, povím vám, že se mi zdá, jako bych si s Cassagnacem povídala a že ho, myslím, miluji... Ale víte, to všechno jen napsané nebo vyřčené; nevěřím totiž, že na něj kdy myslím jinak, než když si večer skládám romány, abych usnula...
Je to zvláštní a neumím to vysvětlit — zdá se mi, že se to odehrává mimo mne, víte, jako ten hrdina ze Slečny Maupinové, který má Rosettu všemi možnými způsoby, a přece se nikdy nedokáže přesvědčit, že je jeho milenkou. Marně píšu a říkám, že toho muže miluji, nevěřím tomu, nemyslím na to; věřím tomu jen ve chvíli, kdy to píšu, a pak už nic. Julian říká, že jsem ten velký úder snesla velmi dobře, ale že mě viděl hluboce zasaženou, jak odbíhám od práce, aniž bych věděla proč, pak se prudce vracím a zase odcházím.
Ničeho jsem si nevšimla, zdál se mi jako vždycky, a když jsem o sobě věděla, že jsem rozrušená, bylo to z jiných důvodů — kvůli plesu, kvůli společnosti — a Julian to připisoval Cassagnacovi. Ne, byla jsem klidná, srazilo mě to k zemi a já se smířila dřív, než jsem s jistotou věděla, že se žení. Bojovat jsem chtěla teprve sedm dní před tou událostí, do té doby jsem si říkala, že je to jen chvilka, která pomine, a že je třeba zavřít oči a zacpat si uši. Jeho velká síla zjevně spočívala v tom kouzlu, jež ho obklopovalo v době, kdy jsem ho poznala. Má představivost si ho vybavovala jen ve dvorských krátkých kalhotách, s velkou červenou stuhou přes prsa, jak na schodech Zákonodárného sboru přijímá mladého císaře.
Teď je všechno zvadlé! Ale ten otisk pochází z oné doby.
Řekli jsme si to se starým Julianem.
Možná má Julian pravdu a mé rozrušení bylo nevědomé, pak by to byla ta pravá... Zkrátka jsem jako ten ubohý d’Albert, jenže u něj šlo o tělo a u mne o ducha. Píšu, že miluji, jednám, jako bych milovala, říkám důvěrníkovi, že miluji — a sama tomu nevěřím. Říkám vám, odehrává se to mimo mne. Já sama zůstávám věčně netečná. A když to říkám, je to proto, že mi Julian plete hlavu tím, že tomu věří. A pak Julian nazývá všechny mé příběhy hloupostmi pensionátních slečen, říká, že neznám život a že mé úvahy jsou vymyšlené; Julian smýšlí jako tolik knih a her, které mě pobouřily: láska podle nich většinou není vyústění zabalené do spousty jemných věcí, nýbrž cíl. Ostatně jeho to pobuřuje, ježil se, když viděl ty nejkrásnější, ty nejvznešenější, ty nejjemnější padat do náruče onoho hrubého svůdce, jemuž šlo jen o jediné. Zkrátka je to velmi zvláštní zjev, ten lapač žen, dělal z toho pravé řemeslo — a muselo to tak být, nedalo se nic dělat, ať člověk dělal cokoli: prosby, hrozby, zápas tělo na tělo; a dokázal si zjednat odpuštění... Prý měl takové postavení, že lidé museli chodit za ním.
napříč stránkou
Zubař tedy.
Julian čekal, že mé historky budou pikantnější, ale přesto mi věří. Trochu ho překvapují mé... svaté představy; mne také, ale já už jsem taková. Sentimentální... anebo tedy možná docela obyčejná — zdá se mi, že budu velice přízemní, nenajdu-li ten vysněný ideál. Je snad možné, že člověk musí nevyhnutelně zapadnout do bahna... vždyť konec konců je to život, jak se říká. Co vy víte o životě? mi připadá jako slova bez smyslu, a přece to něco znamenat musí — a já vskutku o životě nevím nic.
Inu, a co tedy láska?? Ta k Cassagnacovi?? K Cassagnacovi mravně oškubanému a zvadlému?? Heloisa praví, že „bohatství a vznešenost nečiní kouzlo lásky; pravá něha odděluje od milovaného vše, co jím samým není, a stranou klade jeho jmění, jeho hodnost, jeho úřady, aby ho brala jen jako jeho samého“. To je přijatelné, budiž, ale co jeho vlastnosti srdce a ducha?
Jestliže ho místo čistého, věrného, vznešeného, jemného shledávám obyčejným, a přesto jím zůstávám okouzlena — čím??? Proč ve svých pohádkách na dobrou noc nedokážu najít jiného hrdinu, a to už přes tři roky? Tak je to tedy on? Julian to tvrdí, já o tom pochybuji. Zeptal se mě, zda mám radost, když ho vidím — ale ano. Pokaždé? — pokaždé. — A vůbec, mění se snad člověk? Mění-li se, znamená to, že to bylo falešné.
Inu, ale to všechno mi nebrání vidět skutečnosti života: ať si myslím cokoli, je třeba vylézt ze své díry, je třeba získat postavení. Jakmile budu jednou provdaná, je po všem, budu počestná a žádný Cassagnac... ostatně on na mě nemyslí, nikdy nemyslel a velmi by žasl, kdyby věděl, co všechno o něm píšu... ve své samotě.

Poznámky

Pozn. překl.: „doklady“ (documents) — Marie užívá naturalistického slovníku Émila Zoly: na rodinné podobizny pohlíží jako na vědecké preparáty ke studiu dědičnosti a původu. ↩
Pozn. překl.: „Zabiják“ (L’Assommoir, 1877) — naturalistický román Émila Zoly o úpadku dělnické rodiny v alkoholismu; jeden z nejúspěšnějších svazků cyklu Rougon-Macquartové. ↩
Pozn. překl.: „Slečna Maupinová“ (Mademoiselle de Maupin, 1835) — román Théophila Gautiera; jeho hrdina d’Albert touží po milence, již zbožňuje v představách, avšak skutečné naplnění lásky v něm zůstává podivně neživé. ↩
Pozn. překl.: dvorské krátké kalhoty (culotte de cour) — slavnostní oděv nošený na císařských dvorních recepcích za Napoleona III.: krátké kalhoty ke kolenům, hedvábné punčochy a žaket; do roku 1881 už dávno vyšlý z módy, ale uvízlý v Mariině představivosti z let, kdy Cassagnaca poprvé poznala v posledních dobách císařství. ↩
Pozn. překl.: Heloisa (asi 1090–1164), učenkyně a abatyše proslulá tragickou láskou k filozofu Pierru Abélardovi; jejich dochovaná korespondence patří k nejslavnějším milostným dopisům středověku. ↩