❦
Středa 2. února 1881
Mercredi 2 février 1881
Vracím se celá rozehřátá tím, jak jsem si od srdce promluvila o Cassagnacovi — o svých citech, rozumí se. Šla jsem na nějakou ženskou schůzi a napadlo mě ukořistit Juliana; povídám mu, že de Daillens přijít nemůže a že tudíž nezbývá nikdo než on, kdo by mě z té šlamastiky vytáhl, posílám pro něj svého kočího, ukořistím ho — a tu jsou ti dva občané na cestě.
Je rentre toute chaude d’avoir parlé à cœur ouvert de Cassagnac, de mes sentiments s’entend. J’allais à une réunion de femmes et l’idée me vint d’enlever Julian, je lui dis que de Daillens ne pouvant pas venir il ne reste que lui pour me tirer d’affaire, je l’envoie chercher par mon cocher et l’enlève et voilà les deux citoyens partis.
V sále se člověk dusil; byl to jiný výbor než náš a my jsme dorazili až ke konci. Když jsme se vrátili do rue Vivienne, Julian, místo aby vystoupil, dál vyprávěl příběh o jednom muži, který byl pravým krotitelem žen... neuvěřitelné historky.
On s’étouffait dans la salle, c’était un autre comité que le nôtre, nous arrivions à la fin; revenus rue Vivienne Julian au lieu de descendre continua l’histoire d’un homme qui était un vrai dompteur de femmes... des histoires extraordinaires.
Všechny mu podlehly a on — nádherná bestie, samá krása a svůdnost... napříč stránkou K řeči o tom jsme se dostali kvůli té nové Dumasově hře, kvůli ženské ctnosti. Tohle, a ani ne tohle, mě přivedlo k řeči o Cassagnacovi; svrběl mě z toho jazyk. Ale řekněme nejdřív, že se Julian prý velmi stará o můj obraz pro Salon, články jsou připravené k otištění... Ne že bych si to zasloužila, ale být laskavý je potřebou jeho povahy, není ani důvod k vděčnosti; bavíme se o tom docela přátelsky. Vyzvedla jsem ho o půl desáté, schůze trvala dvacet minut a je půl dvanácté, když mi nabídne, že mě doprovodí. „Přijímám s radostí, mám chuť si popovídat o Cassagnacovi,“ povídám mu. Až na ty pro mě tolik ponižující dopisy ví Julian všechno a je jediným tvorem na světě, s nímž o tom mluvím. Drožkář si určitě myslel, že máme nějaké dostaveníčko, když jsme tak dvě hodiny stáli na rohu rue Vivienne.
Toutes y passaient et lui une brute admirable de beauté et de séduction... en travers Nous sommes arrivés à en parler à propos de la nouvelle pièce de Dumas, de la vertu des femmes. Ceci, et pas même ceci, m’a amené à parler de Cassagnac, cela me démangeait la langue mais disons d’abord qu’il paraît que Julian s’occupe fort de mon salon, des articles sont prêts à partir... Ce n’est pas pour ce que je vaux mais c’est un besoin de sa nature d’être gentil, il n’y a même pas lieu d’avoir de la reconnaissance, nous causons de cela très amicalement. Je l’ai pris à neuf heures et demie, la conférence a duré vingt minutes et il est onze heures et demie lorsqu’il me propose de me reconduire, « j’accepte avec plaisir, j’ai envie de causer de Cassagnac » lui dis-je. Sauf les lettres si humiliantes pour moi Julian sait tout et il est la seule créature au monde avec qui j’en parle. Le cocher de fiacre a dû penser que nous étions en bonne fortune de rester là deux heures au coin de la rue Vivienne.
Když jsem si vyslechla ty historky o tom příšerném muži, který si bral všechny ženy, naslouchala jsem sama sobě, jak mluvím o Cassagnacovi a o citech vůbec. Tma v kočáře a má černá paruka mě povzbuzovaly mluvit upřímně a bez žertování.
Après avoir écouté ces histoires de l’homme abominable qui prenait toutes les femmes, je me suis écoutée parler de Cassagnac et de sentiments en général. L’obscurité de la voiture et ma perruque noire m’encourageaient à parler sincèrement et sans blaguer.
Považte, Julian si myslel, že jsem byla Cassagnacovi tak docela po vůli.1
Pensez donc Julian avait cru que j’avais été tout à fait à Cassagnac.
Nemrzí mě říct nahlas, co jsem si myslela nebo napsala, dává to přesnější míru... Julian opravdu věří, že jsem ho milovala a že toho dne, kdy nás náhoda svede dohromady, poslechnu, jakmile dá znamení...
Je ne suis pas fâchée de dire tout haut ce que j’ai pensé ou écrit, cela donne une mesure plus exacte... Julian croit vraiment que je l’ai aimé et que le jour ou le hasard nous fera rencontrer s’il fait un signe, j’obéirai...
Je to možné... Chvílemi cítím, jak se rozplývám v nesmírné něze: ten muž, jehož politika je nesmyslná, ten muž, který ztratil všechno kouzlo, ten muž, jejž jsem viděla velkým a ideálním a kterého jsem spatřila prostě obyčejného, ten muž... a přece tu ještě cosi je... co jiného by ten cit byl, ne-li láska?
C’est possible... Par moments je me sens fondre en un immense attendrissement, cet homme dont la politique est absurde, cet homme ayant perdu tout prestige, cet homme que je voyais grand et idéal et que j’ai vu simplement ordinaire, cet homme... et pourtant il y a encore quelque chose... qu’est-ce que c’est donc que ce sentiment si ce n’est de l’amour ?
Možná jsem tu pověstnou lásku postavila příliš vysoko, a možná že tím, jak ji hledám příliš vysoko, ji přesahuji... pak by to bylo právě tohle... Je to nepochopitelné.
Peut-être placai-je trop haut ce fameux amour et peut-être le cherchant trop haut je le dépasse... alors ce serait ça... C’est inconcevable.
Ať tak či onak, jsem šťastná, že o tom mluvím, baví mě to vyprávět... a opravdu, vyřčeno nahlas je to dětinské.
En tous cas je suis heureuse d’en parler, je m’amuse à raconter ça... et vraiment dit à haute voix c’est enfantin.
Jsem prý hrozné dítě, sentimentální a nevinná. Není možné, aby žena jako já měla niterné city tak jemně utkané... a aby věřila tomu, čemu věřím já...
Je suis affreusement enfant et sentimentale et innocente à ce qu’il paraît. C’est pas possible qu’une femme comme moi ait des sentiments intimes d’un travail aussi délicat... et qu’elle croit à ce que je crois...
Poznámky
Pozn. překl.: „byla Cassagnacovi tak docela po vůli“ — Julian se domníval, že Marie byla Cassagnacovou milenkou. Paul de Cassagnac (1842–1904), bonapartistický novinář a politik, se oženil v červnu 1878. ↩