Středa 2. února 1881

Vracím se celá rozehřátá tím, jak jsem si od srdce promluvila o Cassagnacovi — o svých citech, rozumí se. Šla jsem na nějakou ženskou schůzi a napadlo mě ukořistit Juliana; povídám mu, že de Daillens přijít nemůže a že tudíž nezbývá nikdo než on, kdo by mě z té šlamastiky vytáhl, posílám pro něj svého kočího, ukořistím ho — a tu jsou ti dva občané na cestě.
V sále se člověk dusil; byl to jiný výbor než náš a my jsme dorazili až ke konci. Když jsme se vrátili do rue Vivienne, Julian, místo aby vystoupil, dál vyprávěl příběh o jednom muži, který byl pravým krotitelem žen... neuvěřitelné historky.
Všechny mu podlehly a on — nádherná bestie, samá krása a svůdnost... napříč stránkou K řeči o tom jsme se dostali kvůli té nové Dumasově hře, kvůli ženské ctnosti. Tohle, a ani ne tohle, mě přivedlo k řeči o Cassagnacovi; svrběl mě z toho jazyk. Ale řekněme nejdřív, že se Julian prý velmi stará o můj obraz pro Salon, články jsou připravené k otištění... Ne že bych si to zasloužila, ale být laskavý je potřebou jeho povahy, není ani důvod k vděčnosti; bavíme se o tom docela přátelsky. Vyzvedla jsem ho o půl desáté, schůze trvala dvacet minut a je půl dvanácté, když mi nabídne, že mě doprovodí. „Přijímám s radostí, mám chuť si popovídat o Cassagnacovi,“ povídám mu. Až na ty pro mě tolik ponižující dopisy ví Julian všechno a je jediným tvorem na světě, s nímž o tom mluvím. Drožkář si určitě myslel, že máme nějaké dostaveníčko, když jsme tak dvě hodiny stáli na rohu rue Vivienne.
Když jsem si vyslechla ty historky o tom příšerném muži, který si bral všechny ženy, naslouchala jsem sama sobě, jak mluvím o Cassagnacovi a o citech vůbec. Tma v kočáře a má černá paruka mě povzbuzovaly mluvit upřímně a bez žertování.
Považte, Julian si myslel, že jsem byla Cassagnacovi tak docela po vůli.
Nemrzí mě říct nahlas, co jsem si myslela nebo napsala, dává to přesnější míru... Julian opravdu věří, že jsem ho milovala a že toho dne, kdy nás náhoda svede dohromady, poslechnu, jakmile dá znamení...
Je to možné... Chvílemi cítím, jak se rozplývám v nesmírné něze: ten muž, jehož politika je nesmyslná, ten muž, který ztratil všechno kouzlo, ten muž, jejž jsem viděla velkým a ideálním a kterého jsem spatřila prostě obyčejného, ten muž... a přece tu ještě cosi je... co jiného by ten cit byl, ne-li láska?
Možná jsem tu pověstnou lásku postavila příliš vysoko, a možná že tím, jak ji hledám příliš vysoko, ji přesahuji... pak by to bylo právě tohle... Je to nepochopitelné.
Ať tak či onak, jsem šťastná, že o tom mluvím, baví mě to vyprávět... a opravdu, vyřčeno nahlas je to dětinské.
Jsem prý hrozné dítě, sentimentální a nevinná. Není možné, aby žena jako já měla niterné city tak jemně utkané... a aby věřila tomu, čemu věřím já...

Poznámky

Pozn. překl.: „byla Cassagnacovi tak docela po vůli“ — Julian se domníval, že Marie byla Cassagnacovou milenkou. Paul de Cassagnac (1842–1904), bonapartistický novinář a politik, se oženil v červnu 1878. ↩