Středa 26. ledna 1881

U Rusů se říkalo, že jsem nemocná; abychom ukázaly opak, jdeme do kostela, pak ke Gaviniovým, k Bailleulové, ke kněžně. Ti dva malí přijdou na večeři, i Bailleulová a obě Mouzayové. Po všech těch dopisech! Obnovují nedělní zvyk z dřívějších zim
Kněžna poslala jakési uzené maso ze Srbska, podivuhodného vzezření, a tak se Daillens ptá, není-li to uchovaný předek, zakladatel dynastie? Bailleulová najednou odvádí Alexise a já mu přicházím tiše říct, že lituji, že mu nemohu dát obvyklé rady, ale: „Odvahu, příteli, odvahu.“ Aniž bych docela věřila v nepočestnost takového odjezdu ve dvou, jsem přesvědčena, že stará Bailleulová, která si dává čtyřicet šest let, pudruje se do běla jako jinovatka, je statná jako selka a libuje si v oplzlých rozpustilostech ... že ta přece nemůže být počestná, není-liž pravda? Tím spíš, že Karageorgevitchovi leccos vědí od svého přítele, světlovlasého a mladičkého Marcela Koechlina...
A pak, hle, popíjí likér a obrací se k Alexisovi: „Neznám nikoho, kdo by při pití měl tak smyslné rty jako já...“
Tak jsme se nasmáli, a to spolu s mými návštěvami během dne (nechávala jsem kožich v kočáře a ulicemi i nádvořími procházela v samých šatech) způsobilo, že jsem nachlazená jako starý pes.
Služka se prořekla. Prý příčku zaplatí Julian; jsem za něj ráda.
Tak v úterý, když jsem se vracela z ateliéru, mě zachvátila horečka a až do sedmi hodin jsem seděla bez světla v křesle, třásla se zimou, napůl spící, a pořád s obrazem před očima, jako každou noc už osm dní. Víte, že se Amélie usadila na druhém konci ateliéru a dělá můj obraz obráceně, a jako pokaždé, když mě chce předčit, myslí si, že toho dosáhne tím, že pořád měří; měřila pořád a ta natažená paže, ta ruka s tím kouskem uhlu mi tančí před očima spolu s velmi černými čarami, které mi rýsuje přes obraz, jako pro perspektivu... Protože jsem vypila jen trochu mléka, byla noc ještě podivnější; nespala jsem, vždyť jsem několikrát nechala zazvonit budík, ale obraz tam byl pořád a já na něm pracovala, jenže jsem dělala pravý opak toho, co bylo třeba, puzena nadpřirozenou vůlí smazávat to, co bylo dobré. Ach, to bylo k vzteku!
A nebylo možné zůstat klidná, zmítala jsem se jako čert, namáhala se uvěřit, že sním, ale ne; tak to je tedy blouznění, říkala jsem si.
Myslím, že to opravdu bylo ono; teď už vím, co to je, a vůbec by mi to nevadilo, kdyby nebyla ta únava po celém těle a v nohou.
Ale to nejlepší je, že celá zesláblá čekám na Juliana, abych slyšela jeho názor na postavu, kterou jsem včera změnila; přijde a shledá, že jsem se velice mýlila. Smazala jsem to dobré, ještě před tím snem.
A včera večer jsem jakýmsi podivuhodným úkazem slyšela velmi dobře, velmi dobře.
Jsem zlomená.