Čtvrtek 20. dubna 1882

Nu, není to jako po Španělsku; nejsem nadšená, že zase vidím Paříž, jen spokojená... Ostatně si nedovedu uvědomit žádný cit, tak jsem znepokojená svou prací. Třesu se při pomyšlení, co se řekne, a drtí mě vzpomínka na Breslau, s níž veřejnost zachází jako se zavedenou umělkyní. Včera jsem byla u Juliana (jsme v Paříži od včerejška ráno) a už se mnou nejedná jako s vážnou pracovnicí — skvělou, ano, ale bez hloubky, bez vůle; byl by si přál víc, doufal v něco jiného. To všechno mi při rozhovoru velmi ubližuje, čekám, až uvidí mou práci z Nice, a už nedoufám v nic dobrého.
Namalovala jsem Terezku, šestileté dítě, jak jde pro zásoby statkovou alejí, v životní velikosti. Pak starce u okna vedle květináče s růžovými karafiáty, v životní velikosti, pak kluka nesoucího pytel, v životní velikosti, do půl těla.
Krajinu na plátně velikosti 30. Další na plátně velikosti 10. Tři přímořské obrazy. Pět nebo šest malých studií a několik kreseb uhlem, k tomu dva nedokončené pastely a perokresby v albu.
Nevím, jestli je to dobré, nebo hrozné, a všechny ty strachy mi probíhají jako oheň po celé kůži těla...
Dnes jsme byly s mámou v ateliéru. Ubohou Amélii odmítli, Julian mi to řekl už včera; zdá se, že kromě toho, že to bylo špatné, bylo to i strašlivě hrubé.
Zítra uvidím Tonyho.
Už jsem viděla Gaviniovy a Saint Amanda, prý vypadám jako kdysi. Zkoušela jsem šaty u Douceta.