Úterý 18. dubna 1882

Falešný odjezd: měly jsme odjet a den předtím jsme byly v Monaku, a jelikož se máma a teta stýkají s Hamsleyovou, pozdravila jsem ji i já; ona a Etienne nastoupili do našeho oddílu, byla jsem velmi otrávená, ale udělat scénu... Neboť by to znamenalo udělat scénu a pošpinit chování mámy... A pak jsem se dokonce snažila být milá, aniž se mi to podařilo, tak falešné a smutné mi připadalo postavení té ženy. A dnes večer přišla na nádraží rozloučit se s námi jako Etienne, opravdu musí být, že nechápe, co dělá. Je to Etienne, kdo ji přivedl, povzbuzen mým včerejším chováním. Bože, jak je tohle všechno smutné, a jak máma a teta... Pokaždé, když vystrčím nos od palety, vrhne se na mě spousta otravných věcí a ty dámy, navyklé takovým nehoráznostem, se urážejí, že s nimi mluvím tvrdě... Opravdu je to nesnesitelné, jezdí do Monaka každý den, jsou tam lidé, které by člověk sotva měl pozdravit; ale když se člověk vídá každý den, hraje u téhož stolu... Ztratí veškerou míru věcí... A lidé, kteří si pamatují, že viděli ty dámy s tím hnusným bratrem a jak mluví s jeho milenkou, a pak všechny ty pomluvy, jež nás přiměly odjet, a teď... Máma a teta, jejichž chování je bezúhonné, se snižují na úroveň bůhvíkoho, a když kvůli tomu křičím, je to neúcta k nim.
To jsou mé černé zármutky, zármutky špinavé až k pláči; ty dámy tu byly velmi špatně viděny, v té hnusné nicejské společnosti se proti nim zvedly takové pomluvy, že to nešlo snést. Teď je to zapomenuto, ví se, že jsme v Paříži celkem dobře — a přijet se znovu vykoupat do toho bláta! Etienne a ta žena jsou jednou z tisíce nepřístojností... A hlavně mě pobuřuje ten nedost uctivý tón, jímž se s nimi mluví, a máma si ničeho nevšímá a marnotratně rozdává své neměnné přátelství, úsměvy, laskavosti, půvabnůstky...
A když to řeknu, stěžují si, že dělám scény nebo že je to má potřeba zuřit a otravovat všechny kolem... Inu... Opustily jsme Mise-Brun a noc trávíme v naší vile, což mě rmoutí. Ten nepořádek, ta roztroušená sídla...
Zkrátka mě pořád klamou, měla jsem tu hloupost rozzlobit se kvůli několika nezaplaceným účtům a podobně, a teď přede mnou všechno tají, dál jednají jako Bulhaři, Asiaté a lžou mi na každém kroku.
Aby nerozhněvali Marii, aby měli klid, lžou ve všem, slibují, tvrdí, že je to hotové; pravdu se nakonec dozvím, ale teprve po tisíci netrpělivostech, čekáních, tahanicích.
Jaká hrozná metoda. Je tak prosté říct, co je, a skrývat se přede mnou, bát se mých výčitek; není snazší vyhnout se jim tím, že člověk jedná rozumně?
Ti, kdo mě znají málo a kdo slyší mluvit mé blízké, mě nazývají bláznivou...
Žel, člověk se jí chvílemi stává, přísahám vám, tváří v tvář té netečnosti, té hloupé zatvrzelosti.
Ach!... Raději o tom nemluvím... Je to k smrti smutné... A ta vila, černé cypřiše, zpěv žab v bazénku, moře. A na druhé straně zámek; eukalyptus za šest let vyrostl a věž už není vidět – snad už ani neuslyším hodiny... a zámek koupil hrabě d'Aspremont... A ten modrý pokoj, vyklizený ve prospěch pařížského salonku; zbyly jen závěsy.
Ach, jak mi ti lidé kazí život, a přece nemohu bez hrůzy pomyslet na možnost jejich smrti. A peněžní záležitosti, ráda bych všechno, všechno urovnala — a jak... ne, musím se pokusit už vůbec nehubovat... Zkusila jsem to a stejně se vždycky našly lži „pro dobro věci“, abych získala čas, abych se vyhnula pětiminutové nepříjemnosti, naděláme si jich deset za pět měsíců... Bože můj, jak by byl život i se všemi svými žaly krásný, zbaven těch nepatrných malicherností.
Tak bylo třeba navštívit architekta kvůli nezbytným opravám. Ale jistě; navštíví se, ano, ale „dnes večer si zajeďme na chvilku do Monaka, poslední večer“.
A sbohem všemu. A k tomu to hluboké, neměnné přesvědčení, že jsem nemocné nemluvně a že přede mnou musí všechno tajit, abych nedělala scény.
Bože, jak by byl život krásný bez těch malicherností. Neboť všechno je snesitelné kromě těch plochých nízkostí. Odloučení, úmrtí, zhrzené lásky, to vše je v řádu věcí, ale to vše je velké, přijatelné. Proradnost, faleš, zbabělost, všechno, ale ne ty domácí otravnosti, ne to hloupé, zatvrzelé, bezhlavé okolí, které na vás hledí jako na nemocné a rozmarné dítě, byť občas připustí, „že má pravdu“, je jediná rozumná, je třeba ji poslouchat... a pak to začne nanovo.
Zase ten odjezd: bylo třeba zarezervovat lůžkový vůz, ale nechali věci být a přitom říkali, ano, je třeba ho zarezervovat, a pak ve chvíli odjezdu je příliš pozdě, a vidouce mě zuřivou z cestování v obyčejném oddíle, navrhnou zůstat do zítřejšího poledne. Etienne přizvukuje, jistěže, zůstaňme ještě den. Vždyť proč odjíždět. Jsme tady, zůstaňme tady; kdybych nic neřekla, zůstali bychom tady rok, dva, v té vyklizené vile, aniž bychom viděli živáčka, já úplně sama, ony v Monaku. Říkám vám, že je to děsivé, a můj temperament civilizované Evropanky se každou chvíli bouří proti té slovanské bezstarostnosti... Už jen znovu si přečíst, co tu píšu, je k vzteku; jen si představte, jaká muka žít s tím vším. Ó ta slovanská povaha... bezstarostnost, dobromyslnost, sdílnost s každým, kdo se namane, a zároveň trochu falše ve všem. A co se týče toho, čemu se tady ve Francii říká čest, povinnost, společnost... ať si trhne. A lháři jsou ti Slované a chvástalové a otrapové a zároveň netečni, paličatí, hašteřiví a ne vždy stateční... Stateční z chvástání, ale opravdu stateční tak, jak se to chápe ve Francii. Ne. Dina mě přichází vyrušit, přináší mi listy papíru se zbytkovými rýmy ode mě a od Záhadného Emila, objevila to ve skříni, a krabičky bonbonů z Říma...