Sobota 22. dubna 1882

Gaviniovi, Géry a Linsingenová. Já jsem byla na pochůzkách, u Tonyho, který je otrávený, neboť jeho spolek umělců už nefunguje. Tony vypadá zestárlý a ošklivý, ostatně je horké a dusné počasí a všichni se cítí otupělí. Přijde v úterý, ale mám velký strach; nic dobrého jsem neudělala. A pak... ještě jsem se nezabydlela, nic nedělám, a to mě nutí myslet na věci, abych tak řekla, jarní... Nezaměstnané srdce a dva dny bez práce, to nechá fantazii cestovat... Zkrátka je vskutku s podivem, že jsem tak... socha. Zdá se, že už nevím, co jsem chtěla říct, jenom lidé, kteří učinili ten velký krok... Je to docela jiná existence a mají spoustu starostí, o nichž my nemáme tušení; ženy a muži, které potkávám v kočárech, mě nutí k úvahám... Zkrátka život a romány a dramata, to všechno se točí kolem té proslulé lásky, z níž známe jen pravopis. Mluvím o tom jako zvědavá a chladnokrevně.
Ne, víte, co bych potřebovala, abych žila já — bylo by to mít velký talent. Nikdy nebudu šťastná jako všichni ostatní. Být slavná a být milována, jak psal Balzac.
To je štěstí, a být milována je jen vedlejší věc, či spíše přirozený výsledek toho být slavná. Breslau je hubená, kostrbatá, sešlá, byť se zajímavou tváří. Žádný půvab a chlapák a suchá! Trochu ženou se stane, jen bude-li mít génia; já, kdybych měla její talent, byla bych v Paříži jako nikdo... Ale musí to přijít!.. V tom šíleném přání, aby to přišlo, jako bych viděla jakousi naději, že to přijde.
Co se týče toho neuvěřitelného Cassagnaca, Julian ještě předevčírem říkal, že by bylo třeba drtivé převahy, aby mi ležel u nohou. Všechny ty naděje prvního roku, všechny ty sliby... Pracovala jsem špatně, nebo jsem neschopná... Snad jsem na prahu nějakého výsledku... Cítím se v chaosu, z něhož musím vyjít, abych spatřila vysněný cíl — anebo jsem zbloudilá, ztracená, vyřízená?...
Ta nepřítomnost, ta přerušená práce... Nemít už rady, povzbuzení... člověk se v tom ztratí. Vypadá to, jako by se vracel z Číny, není už v tempu...
Ach!... Myslím, že nemiluji nic tak jako malbu, jež mi v mých očích měla dát i ta ostatní štěstí... Falešné povolání, falešné vlohy, falešná naděje!..
Dnes ráno jsem byla v Louvru, a hleďte, pomlouvám se. Člověk to musí dokázat ztvárnit, když vidí jako já. Dřív jsem měla sebejistotu nevědomosti, ale od nějaké doby se mi otevírají oči... Dnes ráno přišel na řadu Paolo Veronese, který se mi zjevil v celé své nádheře a celém svém... lesku, té neslýchané bohatosti tónů; jak vysvětlit, že se mi tyto nádhery až dosud jevily jako velká matná, šedá a plochá plátna?
Co jsem neviděla, vidím teď... Slavná plátna, na něž jsem se dívala jen z ohledu na ostatní, mě okouzlují a poutají. Cítím jemnosti barevnosti, oceňuji konečně barvu! Ó Amélie...
Jedna Ruysdaelova krajina mě dvakrát přiměla vrátit se o krok zpět... Před několika měsíci jsem v ní neviděla nic z toho, co v ní vidím dnes ráno — opravdový vzduch... prostor, zkrátka to není malba, to je živá příroda... Nu, jelikož všechny ty krásy, které jsem neviděla, vidím teď, znamená to, že mé oči se vycvičily, je tedy možné, že týž jev nastane i v ruce... Nechci říct, že až do Španělska jsem byla úplně ze dřeva, ale je jisté, že ta cesta mi sňala závoj z očí... Nu, teď musím pracovat v ateliéru, udělala jsem dost samostatných věcí, abych si pro tu chvíli uvolnila ruku, teď je třeba stát se prvotřídním provedením a udělat obraz... příští rok snad, a jestli...
Zůstaňte v salonech, tančete, milujte floutky a budete šťastné.