Pátek 14. ledna 1881

Tady je kousek od Cassagnaca. Je krátký, ale hloupý. Povšimněte si druhé poloviny článku, kterou jsem podtrhla. Jsou důkazy, které si člověk netroufne provést, protože věří, že je celý svět musel provést před ním, a právě proto se přijímají některé křiklavé absurdity. Přesto neodolám potěšení říci, že když je Republika tak věrnou kopií režimu, který oplakáváte, proč ji vláčíte blátem? Ale ve skutečnosti je příliš snadné zvítězit nad Popaulovou logikou, a proto, i když uznávám skutečné zásluhy toho pána, chápu sice, že mě mohl chvílemi pobláznit, ale nechápu, že jsem s ním mohla snít o ideálním spojení.
V ateliéru je mezi Amélií a mnou chlad, aniž bych cokoli na světě udělala; je méně přátelská a už ode mě nepřijímá oběd. Hrozně nesnáším nejasné situace, a tak jsem se jí před všemi a se smíchem zeptala na důvod a ona mi stejným tónem odpověděla, že prý proto, aby ji pořád nekrmila já a aby měla právo říkat mi hlouposti, pokud se jí zlíbí. Zasmály jsme se tomu spolu, ale ta dívka je od přírody falešná a navíc její vášeň pohlcuje všechno, co by mohla mít dobrých citů.
Zkrátka to není zábavné, já v jednom koutě, ona ve druhém, jako nějaká soutěž. Pokaždé musím odnášet všechny své kartony, a přesto! ona má možnost vidět, co dělám, a já nemohu vidět, co dělá ona; taková je topografie místa. A jakmile je obraz načatý, jak se ochránit? Ona zůstává v ateliéru dlouho, když všichni odejdou, a vrací se na večerní kurz, kdežto já tam nejsem.
Vymyslela jsem tedy tohle. Obrátím obraz ke zdi a pomocí skob zapuštěných do zdi ho připevním řetězy s tajným visacím zámkem na každé straně, vhodné pro prostého Bonivarda či kteréhokoli Latuda. Nelze plátno přemístit ani cokoli vidět. Je to impozantní, ale spolehlivé.