Čtvrtek 13. ledna 1881 – (1. ledna)

Ruský Nový rok. Léonie Tchoumakoffová mi posílá polštář, který sama vyšila, a já jí posílám fichu a umělé květiny, které beru ze svých květin.
Já nic z toho všeho nepotřebuji, ale ta malá, která hodně vychází a nemá věno, si nesmírně cení všech těch drobností, které stojí hodně peněz a o nichž mladé dívky věří, že jsou nezbytné k jejich kráse.
Přišel Alexis, potom navštívenky od Bojidara a Gaviniho.
Smutný Nový rok, ostatně jako všechny ostatní dny.
Pro rozptýlení jsem si objednala župan ze žlutého plyše.
Pořád trochu kašlu a dýchám s námahou, ale žádná znatelná změna, ani zhubnutí, ani bledost. Potain už nechodí, moje nemoc prý nepotřebuje nic než vzduch a slunce; je poctivý, ten Potain, a nechce mě cpát zbytečnými léky. Ale piji oslí mléko a beru élatine. Vím, že zima strávená na slunci by mě vyléčila, ale... vím lépe než kdokoli jiný, že jsem vždycky měla hrtan náchylný k nemoci a neustálé rozčilování tomu hodně napomohlo; a co navíc udržuje tento plod přirozené dispozice, kterou záchvaty vzteku, jež mi můj život způsobil, obdivuhodně vypěstovaly, je to, že nejsem vdaná. Jsou povahy, které tato okolnost, nebo spíše nepřítomnost... této okolnosti, vrhá do množství neduhů.
Zkrátka nemám nic než tenhle kašel a uši. Nic to není, jak vidíte.
Večery hraji před krbem na kytaru a čtu.
Jsem snad opravdu umělkyně a básnířka „od přírody“? Možná právě proto mě pobuřují měšťácké představy, které panují v domě. Třeba ten výrok mámy v jejím posledním dopise: „Dina, píše, je celá ošoupaná (to ruské slovo je nepřeložitelné a má smysl ubožejší a nesmírně ponižující), pošlete jí šaty, které Marie nechce, a také Mariiny botky, z těch, které nenosí.“
Je to podáno odpudivě, nezdá se vám? Vždycky se tu s umíněnou a hloupě protivnou snahou usilovalo o to, aby se nosily moje staré šaty; máma si je také často brala a nechávala si je pro sebe přešít, představte si ten dojem.
Ale dá se to udělat, budiž; jenže ve způsobu, jakým to dělala, bylo cosi ponižujícího, co mi působilo stud i bolest. A když Dina říkala, že potřebuje šaty, neodpovídala, ale říkala věci, které znamenaly: doma je spousta šatů, něco si tam najdeš. Dobře vím, že Dina tu byla tak, jako bych tu byla i já, kdybych nebyla tím, čím jsem, ale to je jedno; ráda věřím, že je to nevědomé, ale to je jedno.
Ale i pokud jde o mě, vezměte si třeba hotely na cestách: vždy tu byla taková touha šetřit, že to dávala najevo a často mi vyčítala, že si objednávám příliš mnoho jídel k večeři, a sama si neobjednávala nic, jedla zbytky a schovávala je v ložnici, aby jimi druhý den poobědvala.
Vidím to od chvíle, co jsem na světě, a přece to nelze nepovažovat za ponižující, hloupé a... protivné.