❦
Neděle 9. ledna 1881
Dnes večer se u mě na čísle 37 slaví kolaudace. Sešlo se tu asi tucet kamarádek. (Zillardhtovi, Amélie, Amixe, de Daillens, de Villevielle, Richards, Simonidès, Magdeleine atd.). Profesoři chybějí.Dimanche 9 janvier 1881
Ateliér je celý vyzdoben různými látkami, kusy draperií na pozadí, orientálními hedvábími a obrazy; dvě velké tapiserie! Celkově je to milé, hodně občerstvení, punč. Bojidar, který mi od deseti hodin ráno pomáhá všechno uspořádat, obsluhuje bufet. De Daillens jim – jemu a Alexisovi – říká moje spřežení dobře vycvičených poníků. Opravdu jsou milí. A kněžna, ta věnuje kus turecké látky. Co se týče paní Nachetové, ta mi ráno poslala výtečnou vázu s emailovanými růžemi v reliéfu a s krásnou rostlinou.
L’atelier est tout tapissé d’étoffes diverses, de bout de fonds, de soies orientales et de peinture; deux grandes tapisseries ! En somme c’est gentil, beaucoup de raffraichissements, du punch. Bojidar qui m’aide depuis ce matin dix heures a tout arranger, est au buffet. De Daillens les appelle lui et Alexis mon attelage de poneys bien dressés. Ils sont gentils en effet. La princesse qui donne une pièce d’étoffe turque. Quand à Mme Nachet elle m’a envoyé ce matin un vase exquis, avec des roses émaillées en relief, avec une belle plante.
Hanbou se propadám, že za ten portrét dostávám tak hezký dar.
Je suis tout honteuse de recevoir un si joli cadeau pour ce portrait.
Potain mě odmítá léčit, protože se neřídím jeho předpisy. Ach! chtěla bych odjet, pryč do Itálie, do Parmy. Ach! čistá obloha! Ach! modré moře! Ach! krásné klidné noci!...
Potain refuse de me soigner vu que je ne suis pas ses ordonnances. Ah ! je voudrais bien partir, m’en aller en Italie, à Parme. Ah ! le ciel pur ! Ah ! la mer bleue. Ah ! les belles nuits calmes !...
Už jen pomyšlení na Itálii mě přivádí k šílenství. Je to jako něco... velmi krásného, na co člověk není připraven... Ne, není to ono... neumím se vyjádřit... Zdá se to jako velké definitivní štěstí, k němuž by člověk chtěl jít, jen když je zbaven všech starostí, všech trápení.
L’idée seule de l’Italie me rend folle. C’est comme quelque chose... de très beau pour lequel on n’est pas préparé... Non, ce n’est pas cela... je ne sais pas m’expliquer... Cela semble comme un grand bonheur définitif vers lequel on ne voudrait aller que délivré de toute préoccupation, de tout ennui.
Když si řeknu: tak jeď, hned si pomyslím, ještě ne, ještě se musí bojovat, pracovat a pak, nevím kdy, definitivní odpočinek, Itálie... Ptám se sama sebe, co v tom je... Ale na mě je ten účinek úchvatný, kouzelný, pro ostatní nepochopitelný...
Quand je me dis: allons, je pense aussitôt, non pas encore, il faut encore lutter, travailler et puis après je ne sais quand le repos définitif, l’Italie... Je me demande ce qu’il y a là... Mais sur moi l’effet est prestigieux, magique, inconcevable des autres...
Ach ano, odjet, ale se všemi těmi tahanicemi v rodině... aby mi Potain, Charcot i všichni ostatní řekli, ať odjedu, musím být opravdu hodně nemocná... Cítím, že by mě tamější teplý vzduch hned vyléčil. Ale je to jejich vina. Proč se nevrací i máma?
Oh oui partir, mais avec les tiraillements de la famille... pour que Potain, Charcot et tous les autres me disent de partir, il faut que je sois bien malade... Je sens que l’air chaud de là-bas me guérirait tout de suite. Mais c’est leur faute. Pourquoi maman ne revient-elle pas aussi ?
Říkají, že je to můj rozmar. Budiž, ale je to tak, a když mě tolik milují... Zkrátka, všechno je u konce. Možná ještě rok. Velkým datem je rok 1882, v dětských snech jsem právě do roku 1882 kladla vrchol... aniž bych věděla čeho. Možná to bude smrt.
Ils disent que c’est un caprice de ma part. Soit, mais c’est comme ça et puisqu’ils m’aiment tant que ça... Enfin tout est fini. Encore un an peut-être. 1882 est la grande date, dans mes rêves d’enfant, c’est 1882 que je plaçais le point culminant... sans savoir quoi. Ce sera peut-être la mort.
Dnes večer byla v ateliéru kostra převlečená za Louise Michel, s rudou šerpou, cigaretou a paletovým nožem místo dýky. Kostra je i ve mně, všichni tak skončíme. Strašlivá nicota!
Ce soir à l’atelier le squelette était déguisé en Louise Michel, avec une écharpe rouge, une cigarette, un couteau à palette pour poignard. Un squelette est dans moi aussi, nous finissons tous par là. Horrible néant !