Sobota 11. prosince 1880

Tony mi řekl, že má soutěžní hlava je to nejlepší, co jsem dosud udělala. Ach, co na tom; tohle není žádný život!
Španělská královna pořádá večírek a ptám se, zda bychom byly pozvány, kdyby tu byla máma. Inu! Lessepsovi, Hecht, Dieppe a nevím co ještě tvoří v mé hlavě hrozný chaos a já neumím nic než propukat v pláč. Po třech letech být teprve tady.
Jdu poprosit tetu o pět set franků na zaplacení harfeníka a ona mi odpoví tou věčnou větou: přísahám ti, že nemáme ani vindru, ale zítra nebo pozítří snad. To dovršilo mé rozhořčení!
Pořád totéž!
I kdyby to pro jednou byla pravda, vždycky mi lhali! A nikdy peníze! Nikam nechodíme, nemáme ani kočár; nikoho nepřijímáme. Tři měsíce nic nekupuji, dvoje šaty na úvěr a kabát, a nikdy nejsou peníze!
Onehdy jsem zatoužila po jedné knize se vzácnou vazbou — a krásné knihy jsou mou vášní — a nekoupila jsem ji.
Zkrátka tohle není žádné živobytí! Ti, kdo vás přivedou na svět, by se o vás měli starat o něco víc než takhle! Dát vám stav, dráhu, postavení — nevím, co říkám, ale rozumím si. Ó, ti hrozní lidé, ó, ta strašlivá výchova.
Ke všemu bláznivému a hloupému, co jsem udělala, mě dohnali oni. Neříkám, že za poslední dva tři roky. Poslední tři roky jsem odpovědná jen já sama, neposlouchám je už a hlouposti, které říkají, mě už neovlivňují. Jaký strašlivý dům, jaké mravy!
Měla bych je raději zkažené než takovéhle.
Nepořádek a lakota, a k tomu ještě hloupost dohromady.
Je to jako otravovat mě sirupy, ohněm v mých pokojích a nechat mě chcípat úzkostí... Ach, ta strašlivá existence. I má hluchota je zaviněna jimi.
Krishaber mě léčil, a když jsem pocítila nevímco zvláštního v uších, chtěla jsem ho jít navštívit, když přišla nevím jaká klepy, jež mi v tom zabránily; pořád jsem čekala, až to opadne, až paní Krishaberová přijde k nám, abych se odvážila vrátit se k nim, ale čekala jsem marně, a potom už bylo příliš pozdě.