Pondělí 13. prosince 1880

Tahle je opravdu příliš. Dokončujeme večeři, když mi podají vizitku kněžny Karagjorgjevičové, jež se ptá, zda by mohla být přijata.
Bojidar čeká na odpověď v předsíni. Nesmírně udivená nechám vzkázat, že ano, ale přijímá je v modrém salonu teta.
Vejdu, teprve když se ujistím, že si klidně povídají, jako by se nic nestalo.
— Tak co, kněžno? říkám při vstupu.
— Divíte se, že mě vidíte?
— Ovšemže, pročpak se zase vracíte?
— Pan Soutzo odjel, takže se vracíme.
— Jaká to souvislost?
— Bylo to prase, ničema, a vy jste ho přijaly do důvěrného kruhu, přes hlavy mých dětí!
— Ach, u všech rohatých, vy mě udivujete.
— Kdybyste věděla, jaké hrůzy o vás napovídal! A teď odjel zahalen hanbou, ukradl papíry, šperky svým sestrám, co já vím, je to špinavý pán, musí se schovávat. A o vás, Marie, říkal hrozné věci.
— Podívejme, mně zase řekl, že to vy o nás říkáte strašné věci.
— Ach, ten ničema! Jakže! Ani týden nebyl představen, a už jste spolu zkoušeli tu hru, a on se opovážil, to prase, říct Bojidarovi: víš, Bojidare, mohu ti zařídit roli sluhy, jestli chceš.
— Ach, napovídal o nás hrůzy. Diví mě to a nediví. Víte, my přijímáme všechny stejně.
— Právě to vám vyčítám! Soutzo byl tak akorát pro vaši předsíň!
A nato nekonečné rozpřádání. Já jsem jí docela upřímně řekla, co si myslím o ní a o všech:
— Jiná na mém místě, madam, by vás už nechtěla vidět, ale já. Ach, kdybyste věděla, jak pohrdám všemi těmi malichernostmi, a pak víte, je mi nemožné zlobit se na lhostejné lidi. Kdyby mi na vás záleželo, vaše tak nezdvořilé chování by mě rozzlobilo... ale mně na vás nezáleží. Chodila jste každý den, dobře; přestala jste chodit, také dobře; teď se vracíte, stále je to lhostejné.
— Ó, jestli je vám to nepříjemné, odejdu, řekla ta dobračka, vstávajíc a smějíc se.
— Ale ne, opáčila jsem, zadržujíc ji za sukně, neřekla jsem nepříjemné, řekla jsem lhostejné, zůstaňte přece. Vy jste blázen a vaši synové jsou blázni. Když se mě ptali, proč jsme se pohádaly, vždycky jsem odpověděla, že vás pokládám za stižené šílenstvím.
— Bojidar zuřil ze žárlivosti, zvolala kněžna.
— Pobuřovalo mě, řekla teta, potkávat Bojidara, který mě nezdravil a šklebil se.
— To bylo, když jste byly se Soutzem, s tím hnusným tvorem!
— Já jsem se taky šklebila, vykřikla kněžna, pobuřovalo mě vidět vás s ním.
— Co se týče Bojidara, to byla ta nejmenší věc, řekla jsem, jestli se šklebil, stačilo ho chytit a vytahat za uši jako kluka.
— [Začerněná slova: Kdybyste] věděla, co o vás říkal! pokračoval Bojidar, ale nemohl jsem vám to říct; kdyby tu byl Paul, řekl bych mu to, je to hanebnost, ten Soutzo je prase...
— Ale i vy, můj ubohý Bojidare, byl jste „prase“, že jste nás nevaroval, že pán přijímaný v našem domě říká, co říkal.
— To je pravda! zvolal Bojidar se zápalem, ale... chtěl jsem to říct jen Paulovi, aby to bylo vážné.
— Zkrátka, milí přátelé, jste všichni stejní: Berthe mi říká, že nás pomlouváte, vy mi říkáte, že Berthe o nás roznáší. Soutzo tvrdí, že vaši synové, madam, jsou hrozní uličníci a že náš rozkol padl na naši hlavu, a [začerněná slova: pak nás] ohavně očerňujete. Vy mi zase tvrdíte, že Soutzo je strašlivý darebák.
Při téhle své tirádě jsem se napůl smála a po celou dobu návštěvy těch bláznů jsem nedokázala nic než [škrtnuto: smát se jim a] opakovat se smíchem: Ach, vy mě bavíte, to všechno je moc dobré a vy jste [začerněné slovo: pěkní] dobří blázni...
Co vám mám říct? Tak především, že jsem ráda, že jsem obnovila styky s těmi lidmi; ti chlapci jsou pro mě zdrojem zábavy.
Co se týče pomluv, pohrdám jimi, neboť si je nezasloužím.
Ale kněžna má pravdu, se Soutzem jsme byly neopatrné, a nevěřila byste, jak mě k tomu teta dotlačila. Soutzo byl ostatně tím nejvtíravějším tvorem, viděla jste, jak se vetřel. Nedivím se, že o mně mluví špatně, mluvil mi špatně o všech. Karagjorgjevičovi snad nestojí za víc, kromě Alexise, který je velmi hodné dítě.
Pohrdám pomluvami... protože proti tomu nic nezmůžu a protože tímto zdánlivým pohrdáním uklidňuji svou mysl... a také protože příliš mnoho lidí pomlouvá, nakonec si na to zvyknu. Znáte můj život, suďte mě.
Neříkám to proto, abyste vynášeli mé ctnosti, neboť mé neopatrnosti a bláznovství stačí, aby mě dost očernily, ale konec konců je to jen tohle. Ostatně suďte sami. Co se týče nedůsledností jako se Soutzem, nemohu za to téměř nic. Máma a hlavně teta ho povzbuzovaly a dělaly mi scény, když jsem ho chtěla zapudit. Lpěly na tom z ješitnosti jako na mém úlovku a netušily, že by to mohlo škodit... Inu, stalo se, nechme toho. Přesto za to přijímám odpovědnost, ale dopřejte mi polehčující okolnosti.
Přesto jsem se svým matkám mohla bránit víc, ale jelikož to všechno mělo líbezný cíl, nechala jsem to být. Už to neudělám.
Nepochybovala jsem, že Bojidar zuřivě žárlí na toho druhého, ne z lásky... ale jen tak. Zkrátka je to historie naší hry, a pak ta kněžna je tak bláznivá. Inu, ti Karagjorgjevičovi jsou přesto počestní lidé a nedá se jim nic vytknout, kdežto ten Soutzo natropil pěknou řádku nečistot.