Středa 1. prosince 1880

Po odchodu z ateliéru se stavím pro de Daillensovou a jdeme do Rue Cail 1 2, ke slečně Hubertine Auclertové. Je středa, příznivý den podle Edmonda. Třikrát jsme marně zazvonily, a když jsme sešly zpátky dolů a vyjednávaly s domovníkem, přišla k lóži mladá žena; nerozhodně jsme se zastavily.
Okamžitě jsem ji poznala.
Domovník nás zavolá zpět a slečna Auclertová nás zve nahoru. Ústředí Práva žen. Ta slova napsaná na dveřích mi už před příchodem té slečny vehnala dávný záchvat nadšení a já předstírala, že se vrhám de Daillensové kolem krku.
Velmi chudá a prostá a holá kancelář. Zatápí a usedá ke krbu, de Daillensová po její pravici, já po levici.
Začíná má společnice na výpravách... Pak říkám, že se nemohu ubránit velkému dojetí v přítomnosti ženy, která se tak statečně ujala obrany našich práv. De Daillensová je Francouzka, vdova po Angličanovi panu Norscottovi. Já cizího původu, ale vychovaná ve Francii, a jmenuji se Pauline Daria Orell. Mým tajným cílem je namalovat Hubertinin portrét pro Salon. Pro malbu přijímám pseudonym Daria, velmi hezký, velmi prostý. Je to ruské křestní jméno.
Zkrátka pro malbu bude dobrá. Tmavovláska, pleť snad trochu kuperózní, ale je zima, a pak — člověk má své dny. Malé, trochu zarudlé ruce, malé nohy. Velmi slušné vystupování i řeč.
Je sympatická a milá, přízvuk ne příliš vybraný. Dává nám program, malou brožurku, podáváme si ruce.
Vstupujeme, vrátíme se, složíme svůj příspěvek dvacet pět centimů měsíčně, přijdeme na přednášky. U sta hromů! Tak příští středu ve tři. Byla jsem laskavá a řekla jsem, že hlavní argument reakcionářů — ošklivost, stáří a grotesknost přednášejících žen — tady nemůže platit, neboť: vy jste mladá a hezká.
Jsem spokojená, ne, ještě ne, neboť to může dopadnout špatně — copak mi všechno nedopadá špatně.
Uvidíme.