Úterý 30. listopadu 1880

V sobotu jsem byla na „Marnotratném otci“. V neděli Saint Amand a Cerná, a Gavini, pak v pondělí do Théâtre Français.
A pak příchod jistého pana Trebinského, urozeného a bohatého, jak se zdá, bratrance Domeniky. Toho pána jsem ještě neviděla, byl dvakrát a od mámy přinesl orientální látky a šperky.
A pak — Paul se oženil. A udělal to tak troufale, že jim dám pamětní dar.
Otec, ona mladá dívka a její sestra se vyjdou projít do parku, neudělají ani deset kroků, když se přiřítí padesát mužů, unesou infantku a hodí ji do kočáru, který odjede tryskem. Otec a sestra s roubíkem v ústech jsou uneseni a jako balíky odneseni do svého urozeného sídla. Pět kočárů, každý zapřažený šesti koňmi, bylo rozestaveno po cestě, takže oddíl vojáků a důstojníci vyslaní v pronásledování uprchlíků dorazili teprve půl hodiny po dokončení obřadu.
Ty zběžné podrobnosti mi píše Paul.
Julian se mnou mluvil o Antoninu Proustovi, kterého bych snad namalovala pro Salon; v každém případě se postará, aby mi někoho sehnal. Trochu mě to utěšuje!
Právě jsem od paní de Brimontové, která byla... ostatně obě jsme se přímo rozplývaly v laskavostech. Čtyřikrát mě políbila.
Jsem perla, a vůbec ne žena. Tak.