Čtvrtek 2. prosince 1880

Cassagnacovi je dnes třicet sedm let.
Paní de Brimontová mě zbožňuje, zahrnuje mě laskavostmi a líbá mě, jako bych byla její dcera. Bála jsem se o její líčidlo, ale drží obdivuhodně. Zve nás dnes večer.
Skoro nikdo tam nebude, ale jsem trochu unavená. „Musím vás jednou večer seznámit se svým starým Émilem de Girardin.“ Zkrátka rozkošné. Nemluvě o tom, že myslím na Hubertinu, pro niž jsem Pauline Orell.
Občanka Pauline Orell, to zní velmi dobře. Tímto způsobem budu mít přirozeně jakousi dvojí existenci. Mám dokonce v plánu pořídit si černou paruku a hodně si začernit obočí a nasadit skřipec. Uvidíme.
Možná jí všechno přiznám a poprosím ji, aby si neověřovala mou totožnost, neboť kdyby to má rodina objevila, nemohla bych jim finančně pomáhat, což hodlám činit citelným způsobem, až do té míry, že jim umožním mít vlastní noviny. Ale my to přesto budeme mít těžké. Jen si představte: z těch patnácti žen od Juliana není jediná, která by se nezasmála nebo se nepokřižovala při představě emancipace ženy — jedny z nevědomosti, druhé proto, že se to nesluší. Bylo mi téměř na jazyku říci si, že je třeba poslat k čertu ta nízká stvoření, která nechtějí, aby s nimi jednali jako s rozumnými bytostmi. Říkají vám: žena má krásu a tak dále. Anebo: a kdo bude vychovávat děti, bude-li žena dělat politiku? Copak všichni muži tráví život politikou? Nikdo nenutí ženu, aby chodila řečnit do kaváren, ale my chceme, aby byla svobodná oddat se dráze, jež jí nejlépe vyhovuje. „Nechme ženu na jejím místě,“ říkají. A kde je její místo, prosím vás? Co to znamená? Tedy feudalismus, kasty? Bojovník, oráč, kupec? Zuřím sklíčeností, když stojím tváří v tvář tak pošetilým stvořením! Je třeba kázat a přesvědčovat, a ne zuřit. Zatím jsou tu jen ženy bez budoucnosti, nebo téměř, anebo republikánky z nižších tříd. Matky se bojí svých manželů, mladé dívky se bojí, že se neprovdají.

Poznámky

Émile de Girardin (1802–1881), vlivný francouzský novinář a politik, zakladatel listu La Presse.