❦
Pátek 22. října 1880
Prší, je zima, řezavá, strašlivá zima; je tma. A tak jsem jako to počasí a nepřestávám kašlat... ach, jaká bída a jaká strašlivá existence! Ve tři a půl už není dost světla na malování, a čtu-li večer, mám druhý den unavené oči na malování. Nikoho nevídám a těch pár lidí, které bych vidět mohla, se vyhýbám ze strachu, že neuslyším, co říkají.# Vendredi 22 octobre 1880
Jsou dny, kdy slyším dobře, a jiné, kdy ne, a to je pak muka nevýslovná... Však mě Bůh nechá dojít konce.
Il y a des jours ou j'entends bien et d'autres non et alors c'est un supplice sans nom... Aussi Dieu va me faire finir.
Ostatně jsem připravena na všelijaké strasti, jen abych nikoho neviděla, každé zazvonění mnou otřese... Tohle nové a hrozné neštěstí mě nutí tolik se bát toho, po čem jsem toužila. Posuďte sami! Pro ostatní jsem stále velmi veselá a velmi zábavná, směji se stejně jako slečna Samaryová z Théâtre Français, ale je to spíš zvyk než maska; smát se budu vždycky, ale je konec — a nejen že věřím, že je konec, já si přeji, aby konec byl. Nejsou slova, jimiž bych vylíčila svou skleslost.
Du reste je suis préparée à toutes sortes de misères, pourvu de ne voir personne, chaque coup de sonnette me fait frémir... Ce nouveau et horrible malheur me fait craindre tant ce que je désirai. Jugez ! Je suis toujours très gaie et très drôle pour les autres, je ris autant que Mlle Samary du théâtre Français, mais c'est plus une habitude qu'un masque, je rirai toujours mais c'est fini, non seulement je crois que c'est fini, mais je désire que cela soit fini. Il n'y a pas de mots pour peindre mon abattement.