Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 20. října 1880

Malá Juvisyová mě přišla poslechnout, jak hraji na kytaru; bude brát hodiny.
Při hře jsem si začala pobrukovat a ona zůstala ohromena lahodností mého hlasu... nezbyla mi z něj než ta lahodnost. Je však o to pozoruhodnější, že v řeči mám hlas [začerněné slovo: hluboký] a silný, ledaže bych se snažila být milá, a pak mluvím trochu jako když zpívám.
V bonapartistické politice se děje pěkná věc.
Pár set mužů se sešlo v Cirku Fernando, vyměnili si pár ran pěstí a rozhodli, že dvanáct delegátů půjde žádat Plon-Plona, aby se podrobil, anebo odstoupil ve prospěch Victora.
Cassagnac a Amigues hanebně oznámili, že s tou schůzí nemají naprosto nic společného, načež ve svých listech oslavovali „velký čin pařížského lidu“ a tak dále.
Přečtěte si Cassagnacův článek v Albu, 20. října 1880, s poznámkou psanou mou rukou, [chybí]
Je to vskutku komické. Vidíte, že jsem spravedlivá a že navzdory své slabosti pro Cassagnaca pokládám jeho politiku za pošetilou a směšnou. Zemře-li Plon-Plon a dá-li se Victor obměkčit od toho velkého hlupáka, který přese všechno zůstává imperialistou Cassagnacem, nu, snad jej čeká ještě pár pěkných dnů... Ale je to věc náhody, a pak — Princi je teprve padesát osm let.
Někdy si myslím, že ten velký Cassagnac nebude mou velkou vášní; tak se scvrkl, že se za něj stydím, a abych zbožňovala, musí se člověk buď neustále držet na výši, anebo padnout jako velký muž — neštěstí slovutného muže je slavné, ale tohle scvrkávání po cassagnacovsku... ne... a přece mě zaměstnával tak dlouho, že jsem nucena přiznat mu to místo, jež si vydobyl... Inu, uvidíme. Zdálo se mi, že ukazuje mé dopisy a že jeho žena je tak hubená a tak ošklivá.

Poznámky

Přezdívka prince Napoleona (Jérôma Napoleona Bonaparta), neoblíbeného bonapartistického uchazeče o trůn. ↩