Úterý 19. října 1880

Běda! To vše se nakonec scvrkne na to, že za pár let zemřu, bídně, v dlouhém umírání. Tak trochu jsem tušila, že to takhle skončí. Nelze žít s hlavou, jako je ta moje, jsem jako děti, které mají příliš mnoho ducha. Potřebovala jsem ke štěstí příliš mnoho věcí a okolnosti se seskupily tak, že jsem zbavena všeho kromě tělesného pohodlí.
Když jsem [začerněná slova: před] dvěma třemi lety, ba ještě před půl rokem chodívala k nějakému novému lékaři, abych nabyla zpět hlas, ptal se mě, zda nepociťuji ty a ty příznaky, a když jsem odpovídala ne, říkal zhruba toto: tak vidíte, na průduškách ani na plicích nic není, je to jen hrtan. Teď začínám pociťovat všechny ty věci, jež lékař zprvu předpokládal. Průdušky a plíce jsou tedy zasaženy. Ó! To ještě nic není, nebo skoro nic. Fauvel předepsal jód a španělskou mušku — pochopitelně jsem spustila zděšený křik. Raději si zlomím ruku, než bych snášela hořčičný obklad. Před třemi lety v Německu mi jeden lázeňský lékař našel nevímco na pravé plíci, pod lopatkou. Pěkně jsem se tomu nasmála. A už i v Nice, před pěti, šesti lety jsem na tom místě někdy cítívala jakousi bolest, jenže jsem byla přesvědčená, že mi naroste hrb, neboť mám dvě hrbaté tety.
A hle, ještě před několika měsíci se mě ptali, zda tam nic necítím, a já bezmyšlenkovitě odpovídala ne. Teď to vpravo v zádech cítím, kdykoli zakašlu nebo se jen zhluboka nadechnu.
Všechny tyhle věci dohromady mě vedou k domněnce, že na tom snad opravdu něco je... Vkládám jakousi ješitnost do toho, abych dokázala, že jsem nemocná, ale moc se mi to nelíbí. Je to ošklivá smrt, velmi pomalá, čtyři, pět, snad deset let. A člověk při ní tak zhubne, tak zoškliví.

Poznámky

Vesicatoire (španělská muška) byla dráždivá léčba, jež vyvolávala na kůži puchýře a měla podle tehdejších představ vytáhnout nemoc z těla.