Neděle 17. října 1880

Kiki a Saint Amand přišli, zatímco jsme byly na Concertu Pasdeloup, odkud jsme ostatně odešly před koncem (necítila jsem se dobře a bála jsem se, že mi bude zle), takže jsem sotva stihla obléknout bílé šaty, [začerněné slovo: když] dorazil Gabriel, vrátivší se z venkova a chystající se ve středu do Říma... Smály jsme se celou hodinu, dojemně jsme se rozloučili a on mi políbil konečky prstů se slovy:
— Dovolíte?
— Co bych vám nedovolila! odpověděla jsem.
Podle toho, jak líbá ruku — či spíše se dotýká konečků prstů — by člověk přísahal, že měl hodiny společenského chování. Copak se tyhle věci v minulém století neučily u tanečního mistra? Žerty stranou, ze všech mladíků, které jsem viděla, je nejlepší; ale ještě jsem neviděla elegány z malého klubu a z Jockey Clubu — jen zdálky — a jistě jsou mezi nimi takoví, kteří se Archandělovi vyrovnají.
Teta ho škádlí a promluví na něj jen proto, aby se ho zeptala, jakou ohavnost provedl nebo provede, anebo aby vyslovila domněnky o jeho „odporném chování“.
Při jeho návštěvě jsem nebyla ošklivá... a pak jsme se pěkně nasmáli. Je velmi elegantní, opravdu dokonalé vystupování; krásné ocelově šedé oči, chladné a hluboké. S jeho očima je to jako s jeho hlasem; někdy se při hovoru jeho pohled na vás zastaví, zesmutní, stane se téměř zamilovaným... vypadá to, jako bychom si rozuměli, jako bychom se uzavírali ostatním, na okamžik se ustaví jakési spiklenectví, neboť vzápětí se dám do smíchu nebo se zadívám jinam, on také, a vše se vrátí do obvyklých kolejí. Opakuji, s jeho očima je to jako s jeho hlasem.
Je to jako u Cassagnaca, který má pohledy něžné a procítěné, ať dělá cokoli, ale u toho slovutného to trvá pořád, a navíc ty oči zahalené sametem se ani v nejmenším nepodobají ocelovým očím Gabrielovým. Inu, šťastnou cestu. Dlužím mu pár veselých hodin.
Přichází Saint Amand a necháme ho na večeři, načež strávíme celý večer před napůl vyhaslým ohněm v krbu — sedíce na poduškách si pobrukujeme všechny opery světa, romance a písně; doprovázím se na kytaru. Bláznivý Saint Amand zpívá: Pozdrav, to jde láska kolem! a říká, že bychom z Gabriela a mě byl skvostný pár.
Na kytaře už mám jistou eleganci, ale víte, v salonu osvětleném obvyklým způsobem by to bylo nemožné. Kdežto v mé umělecké knihovně — nejisté šero, podušky na zemi, stín palmy... bez toho je to neobratné a domýšlivé. Saint Amand zpívaje prohlašuje, že si musím vzít Gabriela. Ach! To by bylo hezké. Bylo by to horší než nevím co, neboť bychom to s radostí přijali, ale naprosto chladnokrevně. Vidíte mě nadělenou tímto rozkošným tajemníkem velvyslanectví, „velmi hezkým chlapcem, velmi jemným, který nemá mnoho peněz, jež by utrácel s těmihle dámami, ale to, co utratí, utrácí s taktem a grácií, jež mu u týchž dam vynáší nemalé úspěchy“. Ne, že? Ostatně je to výmysl básníka Saint Amanda. Co potřebuji, je buď známý muž, který mi umožní mít salon, anebo hodně peněz — pak není známého manžela třeba.

Poznámky

Oblíbené nedělní koncerty v Cirque d'Hiver, založené dirigentem Julesem Pasdeloupem.